JAN ŠIBÍK PHOTOGRAPHER
Jan Šibík - photojournalist
¨
 

V Libérii válčí děti

Monrovia - Herbert vyběhne Libérii na okraj mostu a začne zběsile pálit ze samopalu na druhou stranu řeky. Tuší tam nepřítele. Povstalce. Po pár vteřinách zaběhne za zídku a vymění zásobník. Je udýchaný a není mu ani šestnáct. Je vládním vojákem a je na to hrdý.

Válka v Libérii trvá už 14 let. Znovu se přiostřila před měsícem, kdy tribunál v sousední Sierra Leone obvinil prezidenta Charlese Taylora z válečných zločinů a vyzval ho k odstoupení. Povstalci, sdružení do organizací LURD a MODEL vycítili šanci a znovu zaútočili. Dnes kontrolují většinu země. Zaútočili i na jediné území, kam se jim ještě nepodařilo proniknout. Na centrum hlavního města Monrovie, kde se v prezidentském paláci skrýval i prezident Taylor. Ten nakonec uposlechl výzev svých odpůrců a mezinárodních institucí a Liberii opustil. Dnes se skrývá v Nigérii. Předcházeli tomu ale týdny tvrdých bojů uprostřed Monrovie.

Herbert má kolem sebe další ozbrojené „muže“. Je jich asi dvacet. Všichni se opírají o nabité kalašnikovy a čekají, až přijde jejich čas k útoku. „Hlídáme most. Jsme v první linii. Za námi jsou ještě chlapi s minometama.“ Chlapi s minometama se ozývají jen zřídka. Tak jednou za dvacet minut nám raketa prosviští nad hlavou a dopadne na druhou stranu. Povstalci ale příliš nereagují. Snaží se nejspíše dodržovat dvoudenní příměří, které sami vyhlásili. Za obnovení bojů je totiž kritizoval generální tajemník OSN Kofi Annan. Pohrozil, že se povstalci nebudou mít šanci podílet se na novém rozdělení moci.

Nová válka vyhnala z domovů desítky tisíc lidí a způsobila humanitární katastrofu. Většina pracovníků mezinárodních  organizací, které se snažili zuboženým lidem v této Západoafrické zemi pomáhat, navíc Libérii opustila.

O pár ulic dále od mostu jsou další bojovníci. Mluvit s námi může jenom velitel. „Jmenuji se John Rambo,“ představuje se asi osmnáctiletý mladík. Myslí to vážně. Ukazuje nám úřední papír, kde je skutečně toto jméno zapsáno. Jeho malá armáda – asi patnáct kluků – má kromě obligátních kalašnikovů k dispozici i jeden těžký kulomet a jednu protitankovou střelu. Někde také vzali starou Toyotu, ze které urvali všechny dveře a jezdí s ní po městě. Nikdy však do míst, kde probíhají boje. Mají dostatek jinak nedostupných věcí. Benzín, jídlo, cigarety. „Lidé nám to dávají. Podporují nás, jsme také vládní vojáci,“ říká Rambo a balí v ruce dalšího jointa marihuany. To, že jsou vládní vojáci jim nikdo rozmlouvat nemůže. Uniformy tady prakticky neexistují. Uniformou je nejčastěji nátělníček Nike se znakem některého z klubů NBA a džíny.

Takových skupinek je v městě mnoho. Rabují obchody, obsadili benzínové pumpy a úřady. Hlavně kvůli nim opustila většina lidí z centra města své domovy a ukrývá se buď u příbuzných v některé z okrajových částí Monrovie, nebo v jednom ze dvou uprchlických táborů.

Ten větší je na místním fotbalovém stadionu. Kdyby se hrála liga, můžou se místní bafuňáři radovat, že mají vyprodáno. Je tady odhadem padesát tisíc lidí. Tísní se v tmavých šatnách, které proměnili v zapáchající, přeplněné kobky, obsadily všechny průchody a kryté tribuny. Je období dešťů. Trávník je rozbahněný a místo ligových hráčů se po něm prohánějí stovky ušmudlaných dětí. Je tady kritická situace s jídlem. Většina uprchlíků neměla pořádnou stravu už více než deset dní. V hliníkových hrncích, pod kterými doutná dřevěné uhlí, jsou teď nejčastěji vidět jáhle, smíchané s nejrůznějšími travinami. To u těch šťastnějších rodin. Ostatní chodí, žebrají a prosí.

V tmavých, smradlavých útrobách stadionu má svoji ordinaci jedna z mála humanitárních organizací, která zemi ještě neopustila. Lékaři bez hranic (MSF). „Práce je tady čím dál obtížnější,“ říká Daniel, který pro organizaci pracuje. „Lidé jsou stále slabší a náchylnější k nejrůznějším nemocem. Máme tady vše – od nachlazení, až po malárii.“ V nemocnici je i několik dětí, které ve stísněných prostorách spadly do otevřeného ohně a ošklivě se popálily. Zatím nejtěžší nemoc, kterou lékaři objevili, se však léčí mimo stadion, v provizorních bílých stanech. Cholerou dosud onemocnělo na 40 lidí. Tři lidé už na tuto nemoc zemřeli.

Herbert si u mostu dává práska marihuany a chystá se znovu do „akce“. Vyběhne na most a vypálí několik dávek ze svého kalašnikova na protější břeh. Když bude mít štěstí, všimnou si ho povstalci pozdě a nezačnou jeho střelbu opětovat. Když štěstí mít nebude, skončí jako jeho kamarádi, kteří leží mrtvý o ulici dál.

Tahle válka nevypadá na první pohled jako pořádná válka. Nejezdí v ní tanky, ani nestřílí těžká děla. Vojáky podle uniforem nerozeznáte. Za posledních 14 dní v ní ale zemřelo zhruba 1400 lidí. Za posledních 14 let 90 tisíc. A další statisíce trpí.

Marek Vítek

 

 

Opravdoví parchanti (Libérie, Monrovie srpen 2003)

V Libérii je po válce. Všichni si to myslí. Někteří o tom zpívají a jiní na tom hned chtějí vydělat. Tričko s nápisem "WAR IS OVER" s liberijskou vlajkou prodávají za deset dolarů. Někdo si ho v euforii dokonce koupí. Jenže tahle válka trvala příliš dlouho na to, aby skončila během několika málo dnů.

Jedeme na most, o který se několik týdnů bojovalo. Kluci z místní jednotky nás znají, právě tady - v první linii - jsme s nimi strávili spoustu času. Vyprávěli nám o tom, jak bojují za Libérii, za její svobodu a prezidenta Charlese Taylora. Některým je dvanáct, přinejlepším třináct let. Komu je přes dvacet, toho tu chovají v úctě. Válčil přece už před deseti lety. Taylor dětské vojáky miloval, hýčkal si je. Oni byli jeho armáda, kterou poslal do téhle války - chlapci s dětským batůžkem na zádech a samopalem přes hruď. Bez pudu sebezáchovy. Teď nám salutují a diví se, proč je opouštíme. Proč jedeme za jejich nepřáteli na druhou stranu mostu. Za nepřáteli, po nichž tak dlouho stříleli. Za nepřáteli, kteří zabili tolik jejich kamarádů.

DĚTI Z DRUHÉ STRANY

I když není slyšet střelbu, cesta přes most ubíhá nepříjemně pomalu. Zpočátku pod koly chrastí tisíce vystřílených nábojnic. Potom je slyšet pouze vrčení motoru. Když se znovu pod koly rozezní cinkot nábojnic, víme, že jsme na druhé straně - u těch druhých.

Až dosud jsme museli zůstat na vládní straně mostu, a tak jsme se jen dohadovali, jak asi rebelové vypadají. Určitě jsou dospělejší a organizovanější, když dobyli velkou část země - to byl jediný logický závěr. Jenomže tady nás vítají tytéž děti. U nás by proti sobě mohly hrát fotbal. Tady po sobě roky střílejí. Ale teď oslavují. Na jejich stranu přijeli první novináři. To znamená, že válka skončila, a jestliže opravdu skončila, je to jejich vítězství. Dvanáctiletí bojovníci tancují se samopaly v rozstřílených ulicích, kouří marihuanu a střílejí po lidech, kteří rabují opuštěné obchody. "Když uvidím někoho rabovat, zabiju ho. Nejsme žádní zloději. Za znásilňování a rabování tady máme jen jeden trest - smrt! " vykřikuje rozhořčeně místní velitel, čtyřiadvacetiletý Fufana. Před chvílí postřelil chlápka s pytlem rýže na zádech a potom, když už ležel na zemi, do něj bušil pažbou svého kalašnikova. Vůbec mu nevadí, že stojíme jen o kus dál. Udělal dobře, celá jeho jednotka mu to potvrdí.

Jenže o rabování vědí jeho muži - nebo líp jeho děti - své. Někteří mají hlavy přebarvené na zeleno. A nejmladší vojáci nastříkali své kalašnikovy růžovou barvou, snad aby jim připomínaly hračku. "Tady kousek má jeden Číňan obchod s barvami. Trochu jsme si jich vzali," culí se kluci a dávají kolovat dalšího jointa. V jiném obchodě si vzali velký kazeťák, na němž jedou od rána do večera reagee. "Bojujeme za Libérii. Za její svobodu. A prezident Taylor, ten musí konečně odtáhnout," vysvětluje nám razantně Fufana.

DIAMANTY CHARLESE TAYLORA

Prezident Charles Taylor nakonec ustoupil tlaku celého světa a odstoupil. Jeho pětileté vládnutí bylo hlavně o byznysu, starostmi o blaho obyvatel se nezatěžoval. I válka v sousední Sieře Leone, kterou donedávna podporoval (posléze tu byl v nepřítomnosti odsouzen jako válečný zločinec), byla pro peníze. Na hranicích mezi oběma zeměmi jsou obrovská naleziště diamantů. A obchod s diamanty, to je prostředí, v němž se Taylor vždy uměl pohybovat. Jak dobře? Když byla zkonfiskována jeho osobní konta ve Švýcarsku, přišel o čtyři miliardy dolarů. V uprchlickém táboře na místním stadiónu se tísní padesát tisíc lidí. O Taylorově bohatství nevědí nic. Vědí jen o své bezvýchodné chudobě. Už několik měsíců žijí pod krytými tribunami zavrtaní do hromad páchnoucích hadrů. "Kdysi jsem pracoval jako kartograf. Ale to už je pěkných pár let, za Taylora jsem skončil. Tady, na stadiónu, bydlím se ženou a čtyřmi dětmi už čtyři měsíce. Utekli jsme před válkou. Nemáme skoro žádné jídlo. Naštěstí je období dešťů, takže nejsou velké problémy s hygienou a nemocemi," vypravuje jeden z utečenců.

Z humanitárních organizací jsou tu nejaktivnější Lékaři bez hranic. Jejich červeno-bílé vlajky visí hned u vchodu. Postavili tu zvláštní stan pro ty, kteří onemocněli cholerou. A uvnitř stadiónu ambulanci, kde každý den ošetří tři stovky pacientů. Taylor ždímal Libérii, jak to jenom šlo. Místní podnikatelé a obchodníci tvrdí, že daně neposílali žádnému úřadu, ale přímo na Taylorova osobní konta. Zpátky do země nevracel prezident nic. Monrovia je tak snad jediné hlavní město na světě, jež nemá rozvod elektřiny, vodovod a nefunguje tu ani sebeubožejší veřejná doprava. Ve městě je jediná nemocnice. Postavili ji Japonci za japonské peníze. A provozuje ji Červený kříž.

OBĚTI, KTERÉ PŘEŽILY ...

Dnes je nemocnice plná lidí zraněných během posledních bojů. Vojáci z první linie, civilisté s tělem plným střepin, děti postřelené náhodou na ulici. Jsou jich stovky. Hned u vchodu sedí na chodníku tři ženy. Dvě spínají ruce k nebi a šeptají modlitby. Třetí se celá klepe a pláče. Všechny tři mají v nemocnici děti. Raketa vystřelená ze strany rebelů dopadla blízko jejich domu, na místě, kde si děti hrály. Dvě budou žít. Třetí právě zemřelo.

"Bojoval jsem o most. Najednou vedle mne bouchla raketa. Střepina mě trefila do nohy," vypráví tichým hlasem sedmnáctiletý Jeff. Lékaři mu nohu amputovali. Pro něho válka opravdu a neodvolatelně skončila. Jenže co s ním bude? Od dvanácti let jenom střílel. Nic jiného neumí. Byl ve vládní armádě, ale to nic neznamená. Od státu nedostane ani dolar. A přitom bude do smrti mrzák. "Měl jsem radši umřít," přemítá Jeff. Za deset dní, co tu leží, za ním nikdo nepřišel. Po jeho předčasně dospělém obličeji se začne koulet slza.

Prezident Taylor svým vojákům neplatil. Zato dokázal do armádních skladů pumpovat stále nové zbraně a střelivo. (Sankce OSN na dovoz jakéhokoli vojenského materiálu byly přitom platné už několik let.) A dětským vojákům jako by stačilo, že mají samopal, střelivo a moc nad světem dospělých. Když hra skončila, prezident nepřidal jejich rodinám ani na pohřeb.

... A TI MRTVÍ

Z nemocnice vyjíždí dvakrát týdně nákladní auto. Projede bránou a pokračuje nejbohatší monrovijskou čtvrtí Sinco kolem stadiónu s uprchlíky za město. Po deseti kilometrech sjede z asfaltové silnice a brodí se rozbahněnou polní cestou směrem k moři. Pak zastaví. Z korby seskočí osm lidí s rouškou přes obličej. Otevřou zadní dveře. V náklaďáku leží na hromadě nahá těla. "Dneska jich je 66," povzdechne si David, který pracuje pro Červený kříž. Ostatní začnou kopat jámu - hrob, který je deset metrů dlouhý a šest metrů široký. Pracují mlčky. David občas vydává pokyny, kde ještě hrob vylepšit.

"Jsou to těla z naší márnice. Zemřeli v nemocnici a nikdo se o ně nepřihlásil. Mrtvých neustále přibývá, už by se nám tam nevešli," vysvětluje celkem věcně David. Někde uprostřed hromady je i velitel jedné vojenské jednotky. Neměl rodinu, jenom přítelkyni a své vojáky, ale ti nemají pro změnu peníze na pohřeb, a tak se přišli se svým velitelem rozloučit alespoň sem. Dívka se podívala na hromadu mrtvol v náklaďáku a omdlela. Když se probrala, začala plakat.

Hrob je hotov. Dva lidé na korbě náklaďáku nakládají mrtvoly na nosítka a další dva je nesou k jámě. Nemocniční fotograf ještě pořídí poslední obrázek každého z nešťastníků, jednou by je někdo mohl postrádat. Pak je shodí do hrobu. Dva lidé je rovnají vedle sebe, potom na sebe. Když přijde na řadu malé dítě, naskládají kolem něho ruce a nohy skryté v černých pytlích. Ticho ruší jen pláč dívky. Je to smutný konec dětských hrdinů.

Bílé transportéry mírové mise ECOMIL vjíždějí do města. Lidé na ně čekali podél cest často i několik dnů. Jsou pro ně důkazem konce téhle války. Západoafričtí vojáci tu budou do října. Potom je vystřídají vojáci OSN. Po dlouhé válce snad čeká Libérii cesta k míru.

Marek Vítek, Reflex,  28. 8. 2003

 

WORKSHOP + NEWS
ZAHRANIČNÍ WORKSHOPY JANA ŠIBÍKA 2018

HAVANA, BUDAPEŠŤ, JERUZALÉM, BETLÉM,

KALKATA, VÁRÁNASÍ

 

WORKSHOP JANA ŠIBÍKA 2018

DÁRKOVÝ POUKAZ - DIGITÁL

TERMÍNY WORKSHOPU 2018 

10 hodinový workshop

Cena workshopu: 2700 Kč

Přihláška: sibik@volny.cz 

WORKSHOP JANA ŠIBÍKA 2018

DÁRKOVÝ POUKAZ -  MOBIL

TERMÍNY WORKSHOPU 2018

Sedmihodinový workshop

Cena 1900 Kč

Přihláška:sibik@volny.cz

KNIHA JAN ŚIBÍK - DESET LET

 

KNIHA JAN ŠIBÍK - DESET LET 

ORIGINÁLNÍ, AUTOREM PODESANOU FOTOGRAFIÍ 

VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

http://bit.ly/2myWHEh

INSTAGRAM PHOTONEW
Instagram
31.01.2013
27.01.2013
26.01.2013
\
BOOKS FOR SALE

JAN ŠIBÍK -  DESET LET

VČETNĚ ORIGINÁLNÍ, AUTOREM

PODEPSANÉ FOTOGRAFIE

O ROZMĚRU 24X33 CM

VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

 http://bit.ly/2myWHEh

 VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

 http://bit.ly/2myWHEh

 

Deset let, tak se jmenuje nová kniha Jana Šibíka. Jak název napovídá, završuje desetiletou práci autora, jenž dlouhodobě formuje podobu české reportážní fotografie. Přírodní katastrofy, KLDR jako bizarní relikt komunismu, ale také arabské jaro, občanská válka na Ukrajině, a hlavně utečenecká vlna dosud nebývalých rozměrů, to jsou témata, jimž se Jan Šibík během uplynulé dekády věnoval. Ve svém celku se kniha stává svědectvím o proměně světa, k níž v tomto období došlo. Světa, v němž ideologie nesvobody a násilí hledají a nabývají novou tvář. V tom je zásadní myšlenkové poselství Šibíkových fotografií.


Text: Dan Hrubý

 

VIDEO  
JAN ŠIBÍK- HYDE PARK, ČT
This div will be replaced

Next videos:
1. INTERWIEV JANA ŠIBÍKA NA Z1
2. Šibík, Šíma - Revoluce v Egyptě, ale fakt né vážně
3. FILM "ĎÁBEL V NÁS" - 1. část
4. FILM "ĎÁBEL V NÁS" - 2. část
5. ZÁPLAVY V PÁKISTÁNU ŠIBÍK+ŠÍMA
 
 
Garážová vrata I Svěží vítr I Majla.cz I Tanec Ostrava I Mareti I Betonové výrobky I Slovenské reality