JAN ŠIBÍK PHOTOGRAPHER
Jan Šibík - photojournalist
¨
 

 Napít se a zemřít

„Jen ne další. Proboha, jen ne další.“ Daniela má bezmocně sepnuté ruce. Dívá se na jednu z řady postelí, na které je pod dekou schoulený dětský uzlíček. Vedou z něho hadičky umělé výživy. Nad uzlíčkem se sklání doktorka a fonendoskopem pátrá po životě. Marně. Bůh Danielu nevyslyšel. Dnes už potřetí.

Kuito

Kuito je hlavním městem provincie Bié, která leží uprostřed Angoly ve výšce kolem 1500 metrů. V červenci, kdy je v této části Afriky zima, nejsou v noci vyjímkou teploty kolem bodu mrazu. Město je téměř kompletně zničené. Rozstřílené domy však své obyvatele neztratily. Naopak. Mít, třeba i rozbořenou střechu nad hlavou, je snem každého, kdo do města přichází.

V poslední době to je především více než 160 tisíc uprchlíků, kteří byli vyhnáni z oblastí, kde se stále vedou boje mezi vládou a povstalci z UNITA.

Okraje města tak dnes připomínají obrovské tábořiště. Jejich přirozenými centry jsou pumpy s vodou. Okolo nich posedávají či postávají hloučky lidí. „Žiju tady už rok,“ vypráví asi třicetiletý Carlos.

„Pojďte se podívat jak,“ zve nás k sobě domů. Míjíme stovky slaměných domečků, ve kterých se tísní šesti i vícečlenné rodiny. Z jednoho ze slamáků vykukuje smutná šedivá hlava. „Umírá mi žena. Nevíme co jí je.“ Chvilku si povídáme. „Jsme tady teprve krátce. Manželka a já jsme šli několik dní pěšky. Po cestě nebylo co jíst.“ Žena ležela na udupané zemi uvnitř domku. Z deky jí koukala jenom hlava. Těžko říct, jestli nás vůbec vnímala. Manžel jí chytil za vyhublou ruku. „Snad mi neodejde. Už nám odešly dvě děti.“  Na rozloučenou jsme dali muži něco málo peněz. „Ať si za to koupí na trhu jídlo, říkáme našemu překladateli. Muž poslouchá a nechápavě kouká na bankovky. Překladatel mu něco dlouze vysvětluje. Potom si bere peníze zpátky. „Neví, co to je. Na vesnici měli jenom výměnný obchod.“  

Pokračujeme s Carlosem v cestě. Doprovází nás už snad padesát pokřikujících dětí. Naše obuté stopy vypadají v písku vedle bosých stop dětí obrovské a spokojené. Z jednoho slamáku je slyšet táhlý ženský nářek. Z malinkých dvířek vycházejí dva muži. Třetího nesou mezi sebou, zabaleného v dece. Svůj náklad složili na cestě. Muž v dece se ještě trochu hýbe. „Umírá. Myslím, že hlady,“ říká beze stopy smutku či zájmu Carlos. Za pět minut už se muž nehýbe. Právě zemřel. Děti, které nás doprovázejí stojí  v hloučku kolem těla. Spíš zvědavě čekají, co se bude dít dál, než že by byly překvapené. 
  
Muži ještě, spíše pro nás, zkoušejí nahmatat mrtvému tep. Marně. Zabalí ho tedy znovu do deky a odnášejí.

Už jsme u Carlosova příbytku. Sedí před ním jeho žena a matka. Okolo se motají čtyři děti. Nejmenší páté leží na zemi vedle mámy. Lezou po něm hejna much, ale nikdo je neodhání. To prostě k životu v táboře patří. Ženy pletou košíky ze slámy. Až jich bude „hodně“ půjdou je prodat do města na trh. Lépe řečeno – pokusí se je prodat. Naloží si náklad na hlavu, ujdou zhruba pětikilometrovou vzdálenost a posadí se někam do tisícového davu lidí s podobným osudem a podobným zbožím. Když budou mít štěstí, sáhne někdo po tom jejich. Minulý měsíc takhle vydělali neuvěřitelných pět dolarů. Hned na tržišti je vyměnili za instantní mléko v plechovce. Z humanitární pomoci. Kradené. Nebo už bylo nějakému jinému dítěti k ničemu…

Přejeme hodně štěstí a přidáváme něco na mléko. Carlos nás odvádí do táborové pobočky organizace Lékaři bez hranic. Bílá vlajka s nápisem „medicins saint frontier“ vlála snad na všech krizových místech, která jsem kdy viděl. Pod vlajkou se už staví do fronty ti, kteří potřebují pomoc. Další nemocné přivádějí přímo spolupracovníci doktorů. Mnoho lidí totiž ještě jakéhokoli doktora nevidělo a tak prostě neví, proč se někde hlásit.  

Angola a hlad

V Angole se válčí už téměř třicet let. V sedmdesátých letech to byl odpor proti kolonizátorům z Portugska. V roce 1975 byla vyhlášena nezávislost. Prakticky od té doby zuří v Angole občanská válka. Ta je zosobněna dvěma rivaly – prezidentem Jose Eduardem dos Santosem a šéfem povstalců z UNITA Jonasem Savimbim.

Za dob studené války měla každá ze stran své sponzory. Prezidenta sponzoroval tábor socialistických zemí. Vysílal do Angoly své vojáky, své zbraně a své peníze. Aktivní bylo i Československo. Domorodci dodnes šlapou na české miny. Prezident Santos výměnou za to budoval marxistický stát. A umožnil socialistickým zemím těžit ropu, zlato a diamanty.

Protikomunistická UNITA (Národní unie pro úplnou nezávislost Angoly) byla podporována „západem“, především pak Spojenými státy. Slibovala, že po svém vítězství vybuduje stát na demokratických principech. A umožní západním společnostem těžit ropu, diamanty a zlato.

V roce 1992 se zdálo, že válka skončí. Proběhly prezidentské volby. V nich jasně zvítězil prezident dos Santos. UNITA se však nevzdala. Stáhla se do pohraničních oblastí, kde jsou velká naleziště diamantů a odtud podniká své výpady do vnitrozemí i do vedlejších států. Své zbraně financuje nelegálním prodejem diamantů. Dnes dokáží sestřelit letadlo, nebo vydržovat svého tiskového mluvčího v Ženevě.
Konec války je tak v nedohlednu.

Třicet let bojů udělalo z Angoly jednu z nejchudších zemí světa. Zemědělství je zruinováno. Nikdo si netroufne obdělávat půdu, ve které čeká na svou oběť několik desítek tisíc min. Podle informací OSN je každý 134 člověk v této zemi bez nohy či ruky. Kvůli mině.

Po Angole je navíc velmi těžké se pohybovat. Minová pole to prakticky nedovolují. Mezi velkými městy funguje pouze letecké spojení, které kontroluje místní vláda. Lety jsou velmi drahé, což znemožňuje práci zahraničních novinářů. I my jsme se do vnitrozemí dostali nákladním letadlem s potravinami. A to díky intervenci českého ministerstva zahraničí a jeho afrického odboru.

Lidé z oblastí, kde probíhají boje, utíkají po tisících. Některé vyžene válka a některé údajně i vláda – kvůli tomu, aby nezásobovali povstalce.
UNICEF tvrdí, že narodit se v Angole je největší průšvih, jaký se může dítěti v dnešním světě stát.

Napít se a zemřít

Daniela je jednou z doktorek v provizorní nemocnici, kterou provozuje organizace Lékaři bez hranic. Pochází z Londýna. K Lékařům bez hranic se přihlásila dobrovolně. Už dvakrát sama onemocněla malárií. Tady, v nemocnici v Kuitu, je tři měsíce.

Nemocnice, několik podlouhlých přízemních budov, je postavena na kraji města. Právě sem přivážejí nemocné z uprchlických táborů.

Malé pacienty přijímají lékaři ve stanu uprostřed nemocnice. Na udupané hlíně stojí váha. Velký hák uchycený v železné konstrukci končí ciferníkem. Stará školní lavice je plná papírů, injekčních stříkaček a náplastí. Je poledne, vzduch se ani nehne a slunce rozžhavilo písek okolo stanu, před kterým zastavil rozklepaný náklaďák s další várkou pacientů.   

Antonio je jedním z nich. Je mu sedm let. Trpí podvýživou. Není schopen stát na vlastních nohou. Zřízenec přebírá  Antonia od ubrečené matky, navléká na něj popruhy a zavěšuje jeho dlouhé, bezvládné tělo na váhu. Ručička ciferníku se zastaví na dvanácti a půl kilogramech. „Proč jste nepřišli dřív,“ spílá mladá doktorka matce. Ta ale jen vzlyká. Ve městě je poprvé. Neumí číst, ani psát. Ví jenom, že Antoniovi je špatně. Testy na malárii a další zde rozšířené choroby dopadly negativně. Antonio je jenom podvyživený. „Proč jste nepřišli dřív,“ říká si už spíš pro sebe doktorka. Lékařka vrací dítě matce. Ta jej odnáší do malé, nízké budovy nemocnice. Poprvé v životě ukládá Antonia na postel. Přikládá mu k ústům umělohmotný hrnek s mlékem. Antonio všechno téměř okamžitě vyzvrací.
Za patnáct minut umírá.  
 
Úmrtnost v nemocnici je více než dvacetiprocentní. Po několika dnech, které jsme v ní strávili už chápeme některá základní pravidla. Nejtěžší případy jsou umístěny v budově jedna, hned vedle přijímacího stanu. Tady se bojuje o život. Nebo také ne. Děti, jako je Antonio, už nedostávají ani hadičky s umělou výživou, Lékařky hned po prvním vyšetření poznají, kdo má jaké šance. Materiálem se nesmí plýtvat…

Komu se podaří přežít ve stanu jedna, postupuje do vedlejší dvojky. Tady mají všechny děti zavedenou umělou výživu a jsou 24 hodin pod lékařským dozorem. Když už jsou schopné přijímat potravu normální cestou, jsou přeřazeny do vyživovacího centra.

Ve vyživovacím centru už nejsou zděné budovy, ale velké stany. V nich nejsou postele, ale jen na zemi rozložené matrace a deky. Děti i jejich rodiče tady dostávají jídlo třikrát denně. Nejčastěji výživnou kaši a instantní mléko.

Daniela má službu ve stanu jedna. Už osm hodin. Právě zemřelo třetí dítě. Matka si přidělá bezvládné tělo šátkem na záda. Zpívá přitom smutnou píseň plnou vzlyků. Do rukou bere druhé, menší dítě. Žádné protokoly se nevyplňují. Kdo by je četl?  „Nevím ani, kam ty děti nosí. Je to jenom jejich věc“ říká Daniela. Ten smutný zpěv nám bude ještě dlouho znít v uších. A tady, každý den znovu…


Marek Vítek

 

 

 

 

 

 

WORKSHOP + NEWS
ZAHRANIČNÍ WORKSHOPY JANA ŠIBÍKA 2018

HAVANA, BUDAPEŠŤ, JERUZALÉM, BETLÉM,

KALKATA, VÁRÁNASÍ

 

WORKSHOP JANA ŠIBÍKA 2018

DÁRKOVÝ POUKAZ - DIGITÁL

TERMÍNY WORKSHOPU 2018 

10 hodinový workshop

Cena workshopu: 2700 Kč

Přihláška: sibik@volny.cz 

WORKSHOP JANA ŠIBÍKA 2018

DÁRKOVÝ POUKAZ -  MOBIL

TERMÍNY WORKSHOPU 2018

Sedmihodinový workshop

Cena 1900 Kč

Přihláška:sibik@volny.cz

KNIHA JAN ŚIBÍK - DESET LET

 

KNIHA JAN ŠIBÍK - DESET LET 

ORIGINÁLNÍ, AUTOREM PODESANOU FOTOGRAFIÍ 

VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

http://bit.ly/2myWHEh

INSTAGRAM PHOTONEW
Instagram
31.01.2013
27.01.2013
26.01.2013
\
BOOKS FOR SALE

JAN ŠIBÍK -  DESET LET

VČETNĚ ORIGINÁLNÍ, AUTOREM

PODEPSANÉ FOTOGRAFIE

O ROZMĚRU 24X33 CM

VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

 http://bit.ly/2myWHEh

 VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

 http://bit.ly/2myWHEh

 

Deset let, tak se jmenuje nová kniha Jana Šibíka. Jak název napovídá, završuje desetiletou práci autora, jenž dlouhodobě formuje podobu české reportážní fotografie. Přírodní katastrofy, KLDR jako bizarní relikt komunismu, ale také arabské jaro, občanská válka na Ukrajině, a hlavně utečenecká vlna dosud nebývalých rozměrů, to jsou témata, jimž se Jan Šibík během uplynulé dekády věnoval. Ve svém celku se kniha stává svědectvím o proměně světa, k níž v tomto období došlo. Světa, v němž ideologie nesvobody a násilí hledají a nabývají novou tvář. V tom je zásadní myšlenkové poselství Šibíkových fotografií.


Text: Dan Hrubý

 

VIDEO  
JAN ŠIBÍK- HYDE PARK, ČT
This div will be replaced

Next videos:
1. INTERWIEV JANA ŠIBÍKA NA Z1
2. Šibík, Šíma - Revoluce v Egyptě, ale fakt né vážně
3. FILM "ĎÁBEL V NÁS" - 1. část
4. FILM "ĎÁBEL V NÁS" - 2. část
5. ZÁPLAVY V PÁKISTÁNU ŠIBÍK+ŠÍMA
 
 
Garážová vrata I Svěží vítr I Majla.cz I Tanec Ostrava I Mareti I Betonové výrobky I Slovenské reality