JAN ŠIBÍK PHOTOGRAPHER
Jan Šibík - photojournalist
MOST POPULAR STORIES
THIS WEEKOVERALL
¨
 

 CHCI JEŠTĚ ŽÍT!


Trochu zklamaná, více pragmatická, méně důvěřivá, občas trpím depresemi. Často děkuji za svou rodinu a vlast. Za rok mého pobytu v ukrajinské Oděse, kam mě poslala OSN, se v životě nemocných AIDS nic nezměnilo. Změnila jsem se já. Ještě nikdy jsem neviděla tolik utrpení, nikdy jsem nebyla v tak intimním kontaktu se smrtí.

 

Stacionář oblastního centra AIDS je zavřený. Pacienty, kteří nezemřeli, přemístili do infekční nemocnice. Vyhradili jim tři místnosti a po jejich lékařích dezinfikuje místní personál i telefonní sluchátko.

Jdu do nemocnice asi popadesáté, vnímám známý zápach tělních tekutin, odpadu a nedostatečné hygieny. Na chodbě leží v oprýskané železné posteli muž, který se nevešel do pokoje, ani si mě nevšimne.

"Kdes byla tak dlouho?" vítají mě holky.

"Včera jsme vypily pět litrů vodky a máme kocovinu!"

Odmítnou vitamíny i ovoce a žádají šest ukrajinských hřiven na pivo. Dávám deset, ještě na cigára. Drsné podmínky vyžadují drsné mravy.

"Kde jsou ostatní?" ptám se s obavou.

"Táňa šla na trh, Lena je na rentgenu, Máša zemřela a Světlana je na záchodě."

V přeplněném pokoji leží ještě Lóra, která se pitek neúčastní, nemá sílu. Znám ji dlouho, ráda si povídala, byla plná víry. Poslední dobou vypadá jako skrčenec. Má obrovské oči, kosti potažené šedou kůží, která se občas mění na žlutou nebo zelenou. Každý den z jejího skrčeného těla pod dekou ubývá. Lóra umírá na rakovinu. Jediná léčba, kterou potřebuje, je zmírňování bolesti. Vypadá, že spí. "Co Lóra?" říkám tiše.

Pacientky jen obrátí oči v sloup. To znamená, že nad ní zlomily hůl. Smrt je blízko.

Na tomto oddělení se dohromady léčí syfilitici, žloutenkáři i "ajcáci". Na čtyřicet pacientů připadají dva záchody a jedno umyvadlo se studenou vodou. Z děr ve zdi občas vylézají švábi, nejvíc ale obtěžují všudypřítomní komáři.

V MUŽSKÉM POKOJI

"Viděla jsi Sašu?" říká naléhavým hlasem Sergej.

S vytřeštěnýma očima mi čtyři lidé najednou popisují, jak jejich přítel Saša z druhého mužského pokoje umírá.

"Nevypadá dobře," míní jeden.

"To je konec," vyřkl ortel druhý.

Saša byl, vlastně je hezký modrooký mladík. Vyrůstal u babičky, která sem za ním den co den chodí, nosí mu jídlo a modlí se. Saša hlasitě sténá, kroutí se na posteli, mluví jen s vypětím všech sil. Na otázku, zda je připraven na smrt, odpovídá: "Ne, chci ještě žít!"

Podmínky, v nichž tu nemocní žijí, jsou prý jen dočasné. V oděském stacionáři AIDS probíhá rekonstrukce. Ruské přísloví však praví: není nic stálejšího než to dočasné. Modlím se, aby ruské přísloví tentokrát neplatilo.

Na vedlejší posteli - nahý, oblečen jen do plenek Pampers, pampersek pro dospělé - sedí Viktor. Jako jeden z mála nebyl narkoman. Zřejmě se nakazil, když byl jednou manželce nevěrný. Podnikal a všechny úspory vydal za svou léčbu. V soukromé klinice tady, v Oděse, mu slíbili, že jeho AIDS vyléčí. Stálo to tisíc dolarů měsíčně a nakonec stejně skončil zde.

"Ano, vím, co má za nemoc, ale je to můj otec, mám ho ráda, nevykašlu se na něj!" přesvědčuje mě jeho dvacetiletá dcera Lena. Viktorova manželka není schopna mluvit. Neovladatelně pláče, líbá a objímá ho.

Nikdy jsem nebyla přítomna takové bolesti. Není to jen bolest z nemoci, ztráty blízkého, je to i bolest z beznaděje a bezmoci. Lidé tu nemají žádný vliv na to, co se kolem nich i s nimi děje. Je to zoufalství a zděšení.

Možná jsem rozmazlená a přecitlivělá, když mi to tu připadá tak šílené. Ale ne. I personál nemocnice je pobouřený. Nemá léky, které by pacientům zachránily a prodloužily život, učinily ho natolik kvalitním, aby mohli pracovat a vychovávat svoje děti. Přitom to všechno je možné, v západním světě žijí lidé s HIV i několik desítek let. V chudém světě, kam Ukrajina patří, jen okolo sedmi až deseti let.

Personál přihlíží i dalším zrůdnostem. Mrtvé si často nikdo nevyzvedne. Rodina se k nim nehlásí, pohřeb je drahý. Na pohřeb Valerije se skládal personál oddělení a jeho pacienyti. Valerij čekal na své místo v zemi v nemocniční márnici dvaatřicet dní.

ZPÁTKY V ŽENSKÉM POKOJI

Obrana cynismem.

"Sestro, já umírám! Kdo mě ponese?! Jenom já s Táňou nosíme nebožtíky!"

"Já tě neponesu, chci ještě rodit! Nechám tě na posteli, dokud nevyschneš. Takže radši neumírej!"

Tenhle laškovný rozhovor alkoholičky Aljony a otrlé, ale hodné zdravotní sestry jsem vyslechla čtrnáct dní před Aljoninou smrtí. Už nesnesla další pobyt v nemocnici a na ulici se za pár dnů uchlastala. Alkohol a cynismus jsou zbraněmi pacientů proti zbláznění.

Aljona měla pravdu. Ona a malá Táňa vynášejí už tři týdny nebožtíky do márnice. Bolí je z toho záda. Na nic jiného si nestěžují - za každého nebožtíka dostanou deset hřiven.

Nikdy jsem nezjistila, proč se o mrtvé nepostará personál. Ale pacienti dělají tuhle práci proto, že nechtějí ležet dlouhé hodiny vedle mrtvého těla, a taky cítí k mrtvým kamarádům úctu.

TUBERKULÓZA

Nevěřila jsem, že může být hůř. Pak jsem navštívila tuberkulózní nemocnici. Rozsáhlý areál, jehož součástí je vězení, naplňují poslední roky pacienti nemocní AIDS. Mnoho z nich trpí otevřenou, velmi nakažlivou formou tuberkulózy. Tady jsou opravdoví ztracenci.

Vězení je malý domek vedle nemocnice. Tlačí se v něm přes čtyřicet mužů, kteří vystrkují ruce skrz mříže a pokřikují na hlídkující bachaře-policajty. Ti mi v rouškách přes ústa a nos zkontrolují doklady a prosí, ať napíši, jak je jejich práce nebezpečná, že se bojí o zdraví svých rodin.

V sesterně nemocnice došlo k hádce: už pět dní tu leží Jurij. Přišel ještě po svých, přátelé mu koupili a donesli léky, které mu ale nikdo nepodal.

Sestra se brání: "Dlouho tu nebyl lékař a pak - stejně nemá žádné žíly! Kam mu to mám píchnout!?"

Léky leží v nočním stolku, a zatímco se jeho přítel hádá s hlavní sestrou, Jurij umírá.

Protituberkulózních léků je prý dostatek. Důležitou součástí léčby TBC je ale i kvalitní strava. Za takovou se mdlá ovesná kaše a maso pochybného původu označit nedají. Pacienti nemocní AIDS navíc potřebují zvláštní léčbu.

ŽIVOT PLUS

Do infekční nemocnice přivezli Igora. Entuziastický, nejveselejší sociální pracovník, maskot a vzor, pracoval v organizaci Život+, kde HIV pozitivní pomáhají stejně postiženým. Poslední měsíc měl zvýšenou teplotu, zhubl, ale k lékaři jít nechtěl. Minulou středu ho přivezli sem. Teplota se zvýšila, najednou byl nepohyblivý, testy odhalily meningitidu. Než stačila zabrat antibiotika, přidala se pneumonie. Dvacet čtyři hodiny denně u něj kolegové drží službu. Dívám se, jak velmi těžce a překotně dýchá, je v bezvědomí, ztratil snad deset kilo. Jeho svaly se pomalu ztrácejí, zůstává kostra. Horečka vypuzuje z těla pot.

Muž z vedlejší postele vše pozoruje a radí mi: "Když jsem byl v kómatu, dělalo mi dobře, když mi čelo otírali mokrým ručníkem. To se mi zdálo, že se koupu v moři."

Oči se mi plní slzami. Pláču celou cestu domů. Igor je víc než kolega a přítel. Igor mě seznámil s mou životní láskou. Když se v Oděse objevil Jan Šibík, Igor nás představil. I díky němu (tomu) jsem teď šťastná.

Druhý den Igor zemřel. Doslova shořel za devět dnů! Až po smrti u něj odhalili tuberkulózu. Na pohřeb přišla stovka mladých lidí, byl dlouhý a důstojný. Šok ještě trval, mnozí nemohli uvěřit a smutek byl tíživý. Většina z nich je HIV pozitivní. Všichni vědí, že na řadě je další, a všichni chtějí ještě žít. h

Infekce HIV přerostla na Ukrajině v epidemii. Podle odhadů je zde zasaženo více než jedno procento obyvatelstva, což je pravděpodobně nejvíce ze všech evropských států. Podle studie UNDP (Rozvojový program Spojených národů) bude infekce HIV ohrožovat i růst hrubého domácího produktu, postiženi jsou především lidé v produktivním věku.

Českou republiku dělí od Ukrajiny osm set kilometrů. Ukrajinci jsou druhou nejpočetnější skupinou cizinců žijící na našem území. Jsme blízko geograficky, kulturně i historicky.

Myslíme si, že je lépe pomáhat hasit sousedovi než čekat, až oheň přeskočí k nám.

Text: Martina Zikmundová


CHCI JEŠTĚ ŽÍT! ROK PO TÉ.

AIDS brutálně pozmění strukturu obyvatelstva, což bude mít katastrofální důsledky pro hospodářství. Hovoří o tom předloňská zpráva OSN v souvislosti s epidemií AIDS v Rusku a dalších státech bývalého SSSR.

 

Do kupé přistoupila vyhublá blondýnka. Asi poslouchala můj telefonní hovor, protože se zeptala: „Ty jsi taky pozitivní?“

Anžela Nikolajenková se mnou jela vlakem z Užhorodu do Oděsy. Celou noc jsme si povídaly. Anžela je konzultantka v programech Rovný rovnému a Pomoc a podpora HIV pozitivním těhotným ženám. Pro mě je problematika AIDS povoláním.

Po roce jsme se s Janem Šibíkem vypravili na Ukrajinu, abychom na vlastní oči viděli, jak se daří našim projektům, které jsme tu pro nemocné AIDS připravili.

ZUBNÍ AMBULANCE

Největší naděje jsme vkládali do zubní ambulance, která byla plně hrazena z peněz veřejné sbírky Chci ještě žít! organizované Janem Šibíkem. Je v Oděse, otevřeno má třikrát v týdnu a za rok ošetřila 361 pacienta. Spokojenost? Tak na půl. Kvalita ošetření není nejlepší („Doktora Foto: Jan Šibík

důchodce bychom potřebovali nahradit někým mladším, jenže kdo by chtěl s takovým kontingentem pracovat?“ - myšleno s HIV pozitivními pacienty.). Nemocní si navíc neustále stěžují. Třeba na to, že jim doktor nedává zadarmo implantáty. Vzhledem k tomu, že implantáty nemá zadarmo nikdo ani u nás (moje teta za ně zaplatila půlku svých životních úspor), zavání to však z jejich strany diskriminací naruby.

Pozitivní je, že další financování provozu ordinace na sebe vzalo město Oděsa. Proto má zdejší stomatologie pro nemocné jako jeden z mála zahraničních projektů naději na přežití.

STACIONÁŘ

„Sami vidíte, všechno jde k lepšímu,“ říká lékař Vitalij Sergejevič Novosvitnyj, kterému je už trapné stěžovat si při každé naší návštěvě. Pak ale přiznává: „Momentálně chybějí už třetí měsíc reaktivy, objednávka se někde ztratila, takže laboratoř (na níž jsou závislé

dvě oblasti, tedy zhruba dvacet tisíc pacientů - pozn. redakce) je k ničemu. Léčíme jen podle klinických příznaků.“

Budova stacionáře je po rekonstrukci, její kapacita (50 lůžek) je však stále třináctkrát menší, než by bylo třeba. Většina pacientů leží doma. Projekt domácí péče nevládní organizace Život plus pojme 80 klientů. Ti dostávají zdravotní materiál, vitamíny, jednou za měsíc balíčky s jídlem (mouku, pohanku, konzervy a džusy), a hlavně morální podporu. Pracovníků projektu, na který jsme ze sbírky vyčlenili 1000 eur, se ptám, jak vůbec situace s AIDS nyní vypadá.

CO NOVÉHO S AIDS?

Tam, kde prevence, testování a léčba začaly fungovat, jsou znát pozitivní výsledky. V samotné Oděse je situace s epidemií stabilizovaná, ale prudce stoupá počet nakažených v jiných městech Oděské oblasti, kde programy začaly později, nebo zatím zcela chybějí.

Celkový trend epidemie je jasný: přesun viru mezi lidi, kteří neměli s drogami a placeným sexem nic společného a dále do horních vrstev společnosti. Bohatství nikoho neochrání. Do poradny právě přichází pár, stáří manželé - okolo sedmdesáti let. Muž získal vir před pěti lety při Foto: Jan Šibík

operaci (!) a následně nakazil i svou ženu pohlavním stykem. On se cítí dobře, nemá žádné příznaky, ona měla kandidózu vnitřních orgánů a je nucena přijímat terapii.

SPÁSA ARV

Od podzimu 2004 na Ukrajině konečně začali léčit HIV infekci, tedy poskytovat terapii. Jde o antiretrovirovou (ARV) léčbu, jež spočívá v kombinaci několika léků a přímo zabíjí virus HIV v těle. Právě tato léčba prodlužuje život HIV pozitivních lidí o desítky let. První výsledky se dostavují i zde, na Ukrajině: Pacienti jsou ohromeni mocí ARV, která je doslova staví na nohy. Zároveň se jí však obávají a mnoho z nich po začátku léčby utíká. Je velmi namáhavá a toxická, trvá dlouho, než lékař najde vhodnou kombinaci a pacient překoná úvodní nápor. Nicméně po necelých dvou letech, co ARV terapie na Ukrajině funguje, statisticky významně klesla úmrtnost na AIDS.

ZOUFALSTVÍ

Přijet takhle jednou za rok a být jen vnějším pozorovatelem, je docela optimistické. Situace se opravdu zdá být vždy o kousek lepší. Avšak pozitivní změny, i když malé a zoufale pomalé, něco stojí. Dokládá to unavená a zcela vyhořelá vedoucí programu domácí péče Marina

Antonjuková: „To není tak, že v téhle zemi nechci žít. Já už o ní nechci ani slyšet!“

Marina nechápe, proč i po tolika letech úsilí je všechno problém, kvůli uspořádání jediné preventivní akce musí žádat pětkrát o povolení, lidé na odpovědných místech jsou lhostejní nebo přinejmenším neinformovaní a v televizi prohlásil známý ukrajinský umělec Jurij Loza, že by všechny HIV pozitivní poslal na samostatný ostrov. Marina pochovala už čtyři své spolupracovníky, ročně píše osm žádostí o grant, z nichž vyjde jedna. A peníze?

Financování nyní běží z mezinárodních zdrojů (Globální fond proti AIDS, tuberkulóze a malárii) a je zajištěno do konce roku 2007. Co bude potom, nikdo neví.

MOCNÉ ŽENY

Kateryna Juščenková, první dáma Ukrajiny, měla 1. září 2006 narozeniny. Přijela je oslavit do nově otevřeného dětského centra pro HIV pozitivní v Oděse. Její nadace Ukrajina 3000 podporuje projekty pomáhající lidem s HIV a AIDS. Paní Juščenková snad vidí dopředu - jen doufejme, že

Hodně je také slyšet o Fondu Jeleny Frančukové, nadaci dcery bývalého prezidenta Kučmy. Ta vložila finance téměř do všech projektů, se kterými jsme se v Oděse potkali. Je sympatické, že si dvě důležité a na veřejnosti viditelné ženy uvědomují, jak zásadní problém AIDS pro Ukrajinu představuje. Bohužel, stejný postoj zatím nezaujala oficiální a odpovědná místa.

NIKOLAJEV

Nikolajevská správní oblast sousedí s Oděskou a nikolajevský stacionář vypadá stejně jako ten v Oděse -před rekonstrukcí. Na dvě patra (padesát šest pacientů, někdy i deset na jednom pokoji) připadá jedna sprcha se studenou vodou a dvě toalety. Naposledy jsme sem z naší sbírky pořizovali nábytek, nyní přivážíme 3156 eur na testovací soupravy. Velkým problémem zůstává tuberkulóza, jíž trpí 65 procent zdejších pacientů. Šíří se velmi snadno a i pro zdravého jedince je nebezpečná. Tamaře (42 let) zemřel na TBC před měsícem manžel, teď leží v nemocnici ona. Tamaru vidíme poprvé, ale brzy zjistíme, že je známou našeho kamaráda z Oděsy, Sergeje.

SERGEJ

Sergej Koševoj, který nás provázel životem AIDS nemocných po celou dobu, co jezdíme do Oděsy, zhubl a sešel. Cítí se zle. Ukazatel imunity - hladina CD 4 lymfocytů oproti naší minulé návštěvě třikrát klesla (odpovídá už stadiu AIDS), týdny má zvýšenou teplotu a jestli to takhle půjde dál, za rok se už neshledáme.

 

 

 

 

WORKSHOP + NEWS
KNIHA JAN ŚIBÍK - DESET LET

 

KNIHA JAN ŠIBÍK - DESET LET 

ORIGINÁLNÍ, AUTOREM PODESANOU FOTOGRAFIÍ 

VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

http://bit.ly/2myWHEh

DÁRKOVY POUKAZ - MOBIL 2017

TERMÍNY WORKSHOPU JANA ŠIBÍKA

NOVÝ TERMÍN  29. 10. 2017 a rok 2018

Sedmihodinový workshop

Cena 1800 Kč

Přihláška:sibik@volny.cz

DÁRKOVY POUKAZ - DIGITÁL 2017

TERMÍNY WORKSHOPU JANA ŠIBÍKA

NOVÝ TERMÍN:28. 10. 2017 a rok 2018

10 hodinový workshop

Cena workshopu: 2500 Kč

Přihláška: sibik@volny.cz 

INSTAGRAM PHOTONEW
Instagram
31.01.2013
27.01.2013
26.01.2013
\
BOOKS FOR SALE

JAN ŠIBÍK -  DESET LET

VČETNĚ ORIGINÁLNÍ, AUTOREM

PODEPSANÉ FOTOGRAFIE

O ROZMĚRU 24X33 CM

VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

 http://bit.ly/2myWHEh

 VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

 http://bit.ly/2myWHEh

 

Deset let, tak se jmenuje nová kniha Jana Šibíka. Jak název napovídá, završuje desetiletou práci autora, jenž dlouhodobě formuje podobu české reportážní fotografie. Přírodní katastrofy, KLDR jako bizarní relikt komunismu, ale také arabské jaro, občanská válka na Ukrajině, a hlavně utečenecká vlna dosud nebývalých rozměrů, to jsou témata, jimž se Jan Šibík během uplynulé dekády věnoval. Ve svém celku se kniha stává svědectvím o proměně světa, k níž v tomto období došlo. Světa, v němž ideologie nesvobody a násilí hledají a nabývají novou tvář. V tom je zásadní myšlenkové poselství Šibíkových fotografií.


Text: Dan Hrubý

 

VIDEO  
JAN ŠIBÍK- HYDE PARK, ČT
This div will be replaced

Next videos:
1. INTERWIEV JANA ŠIBÍKA NA Z1
2. Šibík, Šíma - Revoluce v Egyptě, ale fakt né vážně
3. FILM "ĎÁBEL V NÁS" - 1. část
4. FILM "ĎÁBEL V NÁS" - 2. část
5. ZÁPLAVY V PÁKISTÁNU ŠIBÍK+ŠÍMA
 
 
Garážová vrata I Svěží vítr I Majla.cz I Tanec Ostrava I Mareti I Betonové výrobky I Slovenské reality