JAN ŠIBÍK PHOTOGRAPHER
Jan Šibík - photojournalist
MOST POPULAR STORIES
THIS WEEKOVERALL
¨
 

ŽIVOT V PRACHU

MNOHO VÍTĚZŮ, MÁLO PORAŽENÝCH , EMANCIPACE POD BURKOU , POHÁDKY O MÍRU

V prachu na dvoře kábulské nemocnice si dvanáctiletý chlapec zkoušel nové boty, které dostal společně s protézou, protože mu mina utrhla pravou nohu. Vrstva prachu pokryla tvář jenom o dva roky staršího kluka se samopalem, který nás střežil cestou z Dželálábádu do Kábulu a vyprávěl nám, že neumí číst ani psát, ale že zabil spousty Arabů. Prach se vznesl ve stísněném vězení, když dostal zajatý bojovník Tálibánu další záchvat tuberkulózního kašle. Prach musela určitě sfouknout ze svých lodiček i bývalá profesorka kábulské katedry sociologie, když po pěti letech mohla vyjít na ulici v botách s podpatkem. Vítr vířil prach na místě, kde kamenovali a pak popravili čtyři novináře. Prach patří k Afghánistánu, lidi se ho tu naučili dýchat, umějí žít s ním i v něm.

Ještě před třemi týdny jsem viděl v pákistánském pohraničí stovky mladých mužů, kterým několik nepěstěných chlupů na tváři taktak vytvořilo zdání předepsaného muslimského plnovousu. Zapisovali se tehdy do seznamu bojovníků ve svaté válce a těšili se, že z Afghánistánu udělají hřbitov dalšího zahraničního agresora. V bývalém skladišti v malé horské vesnici Šiva na východě Afghánistánu je plno podobných mladíků. V dlouhé a úzké místnosti tu protitálibánská opozice drží asi dvě stovky cizinců. Přišli do Afghánistánu, aby pomohli Tálibánu v boji proti Spojeným státům. Jejich válečné nadšení rychle zchladila afghánská realita. Většina z nich má podobný osud jako pětadvacetiletý Muhammad. Studoval v Paňdžábu v medrese, islámské náboženské škole, uposlechl výzvy islámských duchovních a odjel do Afghánistánu bojovat ve svaté válce.

Výcvik u tálibánských jednotek trval jenom pár dní učili ho prý, jak střílet vestoje, vkleče, vleže a v běhu. Pak už šel rovnou na frontovou linii bránit Kábul. Než tam ale přišel a stačil vůbec vystřelit, afghánské vládní hnutí se začalo hroutit zevnitř. Utekl tedy před postupující Severní aliancí směrem domů, na východ. Tam ho ale dopadly opoziční jednotky. Teď už je dva týdny zavřený s dalšími dvěma stovkami mužů v úzkém skladišti. Strážci vězení tvrdí, že mezi zajatci je i mnoho členů bin Ládinovy al-Kajdy. Po pravdě jenom málokdo z nucených obyvatel horského skladiště vypadá na elitního bojovníka teroristické organizace. Mnohem víc jejich tváře napovídají, že je někdo namočil do věci, o které měli jenom hodně mlhavou představu, a doplatili na to. Jsou tady zavřeni bez možnosti vyjít ven, v katastrofálních podmínkách. Hygiena je tu absurdní slovo, jeden vězeň si přilepil své ponožky na stěnu nad lůžkem a ponožky tam držely. Někteří ze zadržených kašlou, tuberkulóza se tu prý šíří velmi rychle.

Jsme první a možná poslední novináři, které sem pustili. Po pár minutách nás ale dozorci s kalašnikovy nekompromisně vyhánějí ven. Dveře skladiště se opět zavírají a jediným zdrojem informací, jestli je noc, nebo den, se pro vězně zase stávají tři malá okýnka vysoko na stěně. Dvě stě bývalých svatých bojovníků dál čeká na rozhodnutí místních vojenských velitelů. Muhammad ani ostatní nevědí, že o pár set kilometrů dál na severu zabily protitálibánské jednotky af-ghánských Uzbeků za pomoci amerických letadel při údajném potlačování vzpoury zajatých tálibů šest set lidí. Tuší ale, že nemůžou od druhé strany očekávat příliš slitování.

MNOHO VÍTĚZŮ, MÁLO PORAŽENÝCH

Každá válka musí mít své vítěze a poražené. V Afghánistánu víc než kde jinde platí, že není nikdy problém najít dostatek vítězů, horší je to už s tím, komu dát černého Petra poražené strany. Dželálábád je metropolí severovýchodního Afghánistánu, za éry Tálibánu byl jedním z hlavních center tohoto hnutí. Při "osvobozování" Dželálábádu zahynuli pouze dva lidé cizinci z Pákistánu bojující na straně Tálibánu. Jednoho zabili nedaleko místního letiště, druhého přímo na kruhovém objezdu v centru města. Stali se jedinými oběťmi, protože včas nezměnili (nebo nemohli změnit) stranu a nestihli utéct. Na kopci nad městem leží výcviková základna, předtím ji údajně obývala 4. divize Tálibánu. V řadě tu stojí vyrovnaných asi 60 tanků ruských T-55 a T-72. Americké bombardování je nezasáhlo. Nepřivezly je sem protitálibánské jednotky, ty tanky tu zůstaly po bojovnících Tálibánu. A jak nám vysvětluje náš průvodce, dvacetiletý kluk z Kábulu, který prožil s rodinou v Dželálábádu bombardování, vlastně tu zůstali i bojovníci Tálibánu: "Z města odešli jenom velitelé. Ostatní bojovníci zůstali, jenom si vyměnili černé turbany Tálibánu, nasadili čepice, které nosí opozice, a přidali se k vítězné straně."

Začlenění přeběhlíků do vlastních řad není v Afghánistánu ničím výjimečným, je hlavním předpokladem pro vybudování rozhodující vojenské síly. Před pěti lety tímto způsobem vyrostlo hnutí Tálibán ze skupinky fanatických vyznavačů islámu až po pány nad 95 procenty území Afghánistánu. A úplně stejně teď Tálibán za tři týdny ztratil celou zemi. Vládci Afghánistánu se střídají poměrně často, ale navzdory všem zásadám nejprostších počtů většina bojovníků v zemi dokáže patřit k vítězící straně.

EMANCIPACE POD BURKOU

Údělem muže v Afghánistánu je bojovat, údělem ženy zase trpělivě snášet svůj osud to znamená rodit děti, starat se o muže, snášet jeho nálady a doufat, že neumře, nepadne ve válce nebo na ni nezanevře. Když zemře muž, ocitají se jeho ženy až na samém dně společenského žebříčku. Takových žen, opuštěných, ale hlavně ovdovělých, je v Afghánistánu po 23 letech války skoro jeden milión šílené číslo, když vezmeme v úvahu, že v celé zemi žije něco málo přes dvacet miliónů lidí.

V ulicích Kábulu můžete podobných žen vidět spousty. V centru města mají dokonce vyhrazené speciální prostory říká se jim žebrací místa. Ve špinavých a potrhaných burkách, které jim zakrývají celé tělo, prosí o trochu peněz pro sebe a své děti. Nic jiného jim zákony afghánské společnosti nedovolí. Ženy v ulicích Kábulu mě zase jednou přesvědčily, jak silnou zbraní v propagandistické válce dovedou být média. Z reportáží CNN a ostatních amerických televizí by si člověk představoval, že bude v afghánské metropoli potkávat davy žen, které po odchodu Tálibánu nadšeně odhodily své burky, vábí pohledy mužů na své půvaby a společně se svými manžely řeší otázky dalšího plnohodnotného uplatnění v budoucí afghánské společnosti. Tálibán jako zosobnění útlaku žen je už minulostí a s ním i většina absurdních omezení. To je pravda. Pravda ale taky je, že jsem za tři týdny v Afghánistánu viděl jedinou odhalenou ženskou tvář. Modrá barva zamřížované burky je pořád všudypřítomná.

Osmatřicetiletá Anisa učila před příchodem Tálibánu sociologii na kábulské univerzitě. Je jednou z mála žen s vyšším vzděláním, které v zemi zůstaly i za vlády Tálibánu, většina ostatních odešla do exilu. Anisa musela kvůli Tálibánu zůstat doma, zaměstnávání žen bylo zakázáno. Dnes už zase pracuje, jako jedna ze tří tisíc žen dostala místo coby koordinátorka humanitární pomoci Světového programu pro výživu. Organizace založená OSN se tak snaží začlenit ženy zpět do společnosti. Anisa má černý kalhotový kostýmek, na nohou lodičky s podpatkem a šátek přes černé vlasy. Za éry Tálibánu by ji za to čekal exemplární výprask od náboženské policie. Ženy nemohly nosit kalhoty, boty, které vydávaly při chůzi příliš hlasité zvuky, a Anisina rtěnka by porušila další z předpisů. Burku odložila dva dny po odchodu Tálibánu: "Chtěla jsem i dřív, ale manžel říkal, ať radši ještě počkám. Byl to pro mě hotový obřad, když jsem si brala své někdejší oblečení. Bylo to pro mě znamení, že končí pětiletý zlý sen a začíná mi nový život." Kábul platí za jedno z nejsvobodnějších měst v Afghánistánu, ale Anisa je i tady velkou výjimkou. Mnoho rodin stále ctí tradice a zahalení žen k tradici patří. Sedmnáctiletá Aria mluví obstojně anglicky, jenom je jí zpoza mřížky modré burky hůř rozumět: "Budu ji asi ještě nějaký čas nosit. Je to bezpečnější, bojím se reakce některých mužů na ulici, jinak jsem ale ráda, že se naše situace zlepšuje."

Emancipace je zatím skrytá, ale i tak si kábulské ženy užívají nevídané svobody. Chodí nakupovat samy, už nepotřebují doprovod blízkého mužského příbuzného, jsou k vidění vývěsní štíty salónů krásy, kde vás nalíčí, první ženy začaly pracovat. Cesta za plnoprávným postavením bude ale ještě hodně dlouhá, změna režimu neznamená automatické vítězství. K výrazným zastáncům omezených ženských práv patří například i šéf Severní aliance, někdejší prezident svržený Tálibánem, Burhanuddín Rabbání. Ženy tak i po pádu Tálibánu stále nemohou řídit auto nebo jezdit na kole, platí pro ně zákaz návštěvy kina, první školy pro dívky se otevřou možná na jaře.

POHÁDKY O MÍRU

Stejně těžká cesta jako ženy čeká i zbytek společnosti. Cesta k jakýmsi obecným principům normálnosti. Jižní předměstí Kábulu patřilo k poměrně dobrým adresám, žila tu hlavně střední třída. Dneska žijí v troskách někdejších poměrně luxusních domů ti nejchudší. Abdal Chálí pamatuje, jak tady před devíti lety bojovali proti sobě někdejší spojenci z války proti sovětské invazi. Střetli se o nadvládu nad Kábulem. I dneska se začínají mezi vítězi nad Tálibánem objevovat třenice. Hodně lidí se tedy připravuje na válku v podstatě se připravuje na pokračování dosavadního života.

Připravuje se i padesátiletý Abdal. Nemá moc co ztratit. Je pět let bez práce, na uživení 11 dětí má v přepočtu necelé tři tisíce korun měsíčně. Peníze vydělávají starší děti, myjí ve městě auta. Nikdo z jeho potomků nechodí do školy, Abdal na to nemá peníze a nechce rodinu připravit o cennou pracovní sílu. Dělají všichni, teď už i dvanáctiletý Zábí, kterému mina utrhla před dvěma roky nohu, když šel pro vodu. Teď už dostal novou protézu a je šťasten, že může být zase užitečný. Vypráví nadšeně, že opět může chodit pro vodu. Dvacet miliónů lidí žijících v af-ghánském prachu se chystá na pokračování svého života. Někteří z nich se občas zasní a představí si, co by asi znamenalo zažít změnu. Ti, kterým je víc než třicet, si ještě pamatují život v míru. Ti pak o tom vyprávějí těm mladším. Se životem v prachu se ale podobným pohádkám jenom těžko věří.

text Michal Kubal ČT

 

WORKSHOP + NEWS
KNIHA JAN ŚIBÍK - DESET LET

 

KNIHA JAN ŠIBÍK - DESET LET 

ORIGINÁLNÍ, AUTOREM PODESANOU FOTOGRAFIÍ 

VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

http://bit.ly/2myWHEh

DÁRKOVY POUKAZ - MOBIL 2017

TERMÍNY WORKSHOPU JANA ŠIBÍKA

NOVÝ TERMÍN  29. 10. 2017 a rok 2018

Sedmihodinový workshop

Cena 1800 Kč

Přihláška:sibik@volny.cz

DÁRKOVY POUKAZ - DIGITÁL 2017

TERMÍNY WORKSHOPU JANA ŠIBÍKA

NOVÝ TERMÍN:28. 10. 2017 a rok 2018

10 hodinový workshop

Cena workshopu: 2500 Kč

Přihláška: sibik@volny.cz 

INSTAGRAM PHOTONEW
Instagram
31.01.2013
27.01.2013
26.01.2013
\
BOOKS FOR SALE

JAN ŠIBÍK -  DESET LET

VČETNĚ ORIGINÁLNÍ, AUTOREM

PODEPSANÉ FOTOGRAFIE

O ROZMĚRU 24X33 CM

VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

 http://bit.ly/2myWHEh

 VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

 http://bit.ly/2myWHEh

 

Deset let, tak se jmenuje nová kniha Jana Šibíka. Jak název napovídá, završuje desetiletou práci autora, jenž dlouhodobě formuje podobu české reportážní fotografie. Přírodní katastrofy, KLDR jako bizarní relikt komunismu, ale také arabské jaro, občanská válka na Ukrajině, a hlavně utečenecká vlna dosud nebývalých rozměrů, to jsou témata, jimž se Jan Šibík během uplynulé dekády věnoval. Ve svém celku se kniha stává svědectvím o proměně světa, k níž v tomto období došlo. Světa, v němž ideologie nesvobody a násilí hledají a nabývají novou tvář. V tom je zásadní myšlenkové poselství Šibíkových fotografií.


Text: Dan Hrubý

 

VIDEO  
JAN ŠIBÍK- HYDE PARK, ČT
This div will be replaced

Next videos:
1. INTERWIEV JANA ŠIBÍKA NA Z1
2. Šibík, Šíma - Revoluce v Egyptě, ale fakt né vážně
3. FILM "ĎÁBEL V NÁS" - 1. část
4. FILM "ĎÁBEL V NÁS" - 2. část
5. ZÁPLAVY V PÁKISTÁNU ŠIBÍK+ŠÍMA
 
 
Garážová vrata I Svěží vítr I Majla.cz I Tanec Ostrava I Mareti I Betonové výrobky I Slovenské reality