JAN ŠIBÍK PHOTOGRAPHER
Jan Šibík - photojournalist
¨
 

AIDS: VÍM TO ... UMÍRÁM!

 

Nikdo neví, kolik jich je. Prý jen tady, v oblasti Nkomazi, sto dvacet tisíc. Stále mladších a mladších dětí, kterým umřeli oba rodiče. Do dětských domovů se rozhodně nevejdou. Nezbývá jim než naposledy zamávat za úzkou dřevěnou rakví a žít dál. Nikdo jiný se o ně stejně nepostará.

 

Poprvé jsem byla v kraji Nkomazi, kde je polovina obyvatel mladších osmnácti let, v roce 2005.
Od té doby se mi vrací vzpomínka na šestiletého Beniho z vesnice Jeppe´s Reef.


Tehdy stál u zlámaného plotu a v ruce měl kámen, kterým zoufale odháněl od domu toulavého psa. Většinu času byl doma sám. Měl chodit do školy, ale nikdo ho do ní nepřihlásil. Z výrazu jeho tváře bylo jasné, že vůbec nechápe, co se děje.

 

Ve dvou chatrčích bez elektřiny a bez vody se ale vyznal skvěle. Věděl přesně, jak ohřát vodu, kterou si přinesl v kanystru z vesnice, a namíchat ji se speciálním výživným práškem. Tak připravoval mamince, hubené jako kostra, posilňující kaši. Ležela týdny bez hnutí, páchla močí, zvratky, jejím jediným lékem byl aspirin.


Beni se tehdy nevzdálil z domova ani na krok. Chtěl totiž matce nosit vlažnou vodu na pití v omláceném plechovém hrnku - žena byla úplně dehydrovaná.

Bylo jasné, že tak do dvou tří týdnů od naší návštěvy zůstane Beni sám. Starší sourozence, kteří by s ním založili rodinu, neměl. Rozhodně jsem ho chtěla najít. A taky zjistit, jestli tu vůbec ještě žijí dospělí.

 

Jedeme z Johannesburgu asi pět set kilometrů, k mosambicko-svazijsko-jihoafrickým hranicím. Regionu Nkomazi se tu říká pomalé tsunami nebo taky neviditelný holocaust. Podle posledních statistik je zde virem HIV nakaženo čtyřicet pět procent těhotných a třicet osm procent celkové, osmisettisícové populace. Čísla jsou to velmi přibližná.

Muži ze sousedního Svazijska, zemičky, kterou AIDS kosí ještě mnohem drastičtěji, totiž hbitě přebíhají státní hranici, aby nakazili jihoafrické vesničanky, jež přivedou do jiného stavu. Mnohé z žen tu ochotně dávají svá těla za trochu jídla. Sedmdesát procent lidí zůstává trvale nezaměstnaných.

 

AŽ BABIČKY NEBUDOU

Že chybí celá generace, je jasné hned na první pohled. Nemusíte ani vystupovat z auta.

Kdo tady zbyl? Babičky. Vidím ty ženy, které přežily kolonialismus, nezávislost, apartheid, chudobu i AIDS, úplně všude.

 

Starají se o děti svých mrtvých dětí. Tahají na zádech tichounká batolata. Některé zoufale zahradničí. Když mají štěstí a zrovna je v kraji dost vody, vyrostou jim křehké listy špenátu nebo kapusty, radostné zpestření ke kukuřičné kaši. Mnohé z nich jdou po kraji silnice i několik kilometrů, aby se staršími dětmi přinesly vodu a dřevo. Dělí se se všemi vnoučaty o penzi (osmnáct set korun) a v neděli, když se vrátí z kostela, ohřejí vodu a zbytkem seschlého mýdla drhnou prádlo.

 

Miniaturní dětská trička a šortky pak pečlivě rozvěsí na zlámaný plot, šňůru opravdu nemají. Bezzubé ženy, které jsou už příliš staré, aby měly v éře AIDS sex. Mluví o jediném: o jídle. Včera sehnaly víc, dneska míň, děti už zase od pátku neměly nic v puse.

 

VELKÉ ŠTĚSTÍ?

Ubytujeme se co nejblíže vesnicím, které chceme navštívit, hned u malého města Malelane. Už dávno padla tma. Sedím před jedním z patnácti útulných domků rezervace River Cottage a pozoruji, jak se v řece pošťuchují bělostné egyptské husy, kousek dál roní krokodýl slzy. Slyším, jak pár jihoafrických sexy turistů ve vedlejší chatce plánuje zítřejší den.

 

Opékají si vepřové, hovězí i jehněčí a u sklenky pivka se těší, jak dopoledne pojedou na lvy. V poledne lehký oběd, spánek, když tak brzo vstávají, k večeru obhlídka nosorožců.

V sousedství Krügerova národního parku je opravdu krásně. Ne náhodou se oblast jmenuje Mpumalanga, v překladu Krajina vycházejícího slunce. Paní Sandra de Beerová, majitelka tohoto rozkošného River Cottage, kolem jehož bazénu rostou nádherné, různobarevné stromy, se mě při snídani zúčastněně ptá, jak se mi líbí dovolená na safari.

 

Na River Cottage je náležitě pyšná: vždyť byli s manželem první, kteří si svůj prázdninový resort před osmnácti lety v této oblasti zřídili, a od té doby se jim daří dobře. Mají totiž, řečeno slovy paní Beerové, opravdu velké štěstí.

 

Turisté z měst samozřejmě nemají ani tušení, co se v zemi - dvacet kilometrů od jejich barbecue - děje. Vesnice zdejšího kraje jsou příliš zapadlé na to, aby se o nich psalo v novinách.

 

Stačilo by, aby každý návštěvník River Cottage nechal na stole jeden dolar a rodiny sirotků ze sousedství by neumíraly hladem. Radši ale neříkám nic, nejsem tu od toho, abych sbližovala drastické rozdíly této země. Odjíždím z Malelane do míst, kde termín Kraj vycházejícího slunce působí jako krutý výsměch.

 

MYS DOBRÉ NADĚJE

I pětapadesátiletá Sally McKibbinová, ředitelka Thembalethu, jediné zdejší fungující nevládní organizace na pomoc nemocným AIDS, je v městečku Malelane každý den.

 

Vstane ráno v pět, ale ne proto, aby začala pracovat. Sedne do auta a jede do malelanské posilovny. Nejradši má běžecký pás. V šest se zas vrací do své malinké kanceláře ve vesnici Schoemansdal. "Bez cvičení bych se zbláznila," svěřuje se a já ji chápu.

Když se Sally McKibbinovou k večeru sedíme na starých židlích u jejího domu a popíjíme vodu, mám pocit, že jsem se ocitla v Zahradě Jiřího Trnky.

Každou chvíli z různých koutů vyběhne jedno z jejích osmnácti dětí, které tady bydlí a jež neoficiálně adoptovala. Ne snad, že by po tom toužila, ale nebyla jiná možnost. Svému domu říká Good Hope, Dobrá naděje

 

"Tahle holčička tři roky krmila svou matku, bylo jí tehdy devět až jedenáct. Maminka jí pak umřela v náručí a ona si mě sama našla," představuje mi děti Sally. "Chlapec u dveří, Ramon, sem přišel z nemocnice.

 

Byl tam kvůli úplnému vyhladovění. Nakonec přežil, ale jeho rodina už ho nechtěla zpátky. Zůstal plonkový v nemocnici, tak mi ho sem prostě poslali. Nevím, kolik mu je let, odhaduju šest sedm," pokračuje v běžné konverzaci.

"Tahle holčička užívá léky na AIDS, byla totiž znásilněná strýcem, který ji nakazil. Když ho zavřeli, neměla kam jít. Nikdo nevěděl co s ní," říká žena, která do zdejšího kraje přišla před dvaadvaceti lety jako levicová intelektuálka, co si chtěla dokázat, že proti apartheidu lze bojovat skutky. Tehdy se o AIDS v Africe nevědělo nic.

Dnes už má Sally někdy chuť jít do důchodu. Jenže nemůže. Není tady nikdo, kdo by za ni práci v Thembalethu či u ní doma převzal. Ptám se, jestli má někde jinde rodinu. "Tohle je moje rodina," odpoví razantně.

O její děti se občas přihlásí státní sociální pracovnice. Aby vykázaly činnost, chtějí svěřence "přerozdělit" k jiným rodinám sirotků. "Naposledy to zkusily letos v únoru.

 

Přišly za dětmi do školy a řekly jim, že musejí ode mne pryč," vypráví Sally. "Všech osmnáct členů se ale druhý den ráno sebralo a šlo na policii. Tam strážníkům řekli, že jim chtějí sociální pracovnice rozbít rodinu," usmívá se. "Už se nikdy neobjevily," uzavírá a hned představuje další dvě dívky, co jdou kolem.

"O tyhle holky se starám, protože mě o to den před svou smrtí požádala jejich matka, a takové věci se neodmítají," pokračuje, hlas se jí už ani nezachvěje. "Zvláště ta mladší, tehdy dvouletá, byla úplně zdevastovaná, nemluvila, nehýbala se, celé tělo poseté hnisavými vředy," vzpomíná a ukazuje na zdravé dítě, které sedí u stolu a píše si úkol z angličtiny.

 

Apokalypsou jako by probleskovalo světlo na konci tunelu.

Pamatuji si totiž, jak tu před třemi lety začali slavnostně používat antiretroviry, jež pacientům výrazně prodlužují život - někdy i dost na to, aby dokázali vychovat svoje děti. Drahými léky se tehdy začalo léčit sto padesát až dvě stě pacientů. To byl směšný, chabý, velmi pozdní začátek.

"Podle zdejší nemocnice v Schongwe užívá dnes antiretroviry tři a půl tisíce lidí," říká Sally poměrně spokojeně. "A výsledky jsou vynikající.

 

Přivezou nám pacienty na trakaři, oni jsou díky léčbě zase schopni chodit, někdy i pracovat, starat se o rodinu. Dovedete si představit ten masakr, kdyby je nedostávali," směje se bělošská dcera irského misionáře ze Zambie nakažlivým smíchem.

 

STÁLE ZRANITELNÍ KLIENTI

Většina adres není přístupná autem. Vystupujeme dole, na kamenité cestě sedí opuštěné dítě. Okamžitě přiskočí, bude nám hlídat auto. Doufá, že dostane lízátko. Jinou práci stejně nemá. Natož zábavu.

Pětadvacetiletá Thulisila má z naší návštěvy radost. Do chatrče své babičky přišla se svým nejmladším, ročním synem teprve před třemi týdny. Jak se sem dostala, nevím. Protože je v kraji nová, bude to dneska poprvé, kdy ji zdravotní sestry z Thembalethu před našimi zraky omyjí.

 

Sama na to nemá sílu.

Je to zvláštní rodina: Thulisila umírá na AIDS, její babička je slepá, soused bez nohy. Fyzicky fit jsou jen děti: roční Fisto, Thulisilin syn, tahá čtyři otlučené cihly z jedné strany páchnoucí místnosti na druhou. Jeho kamarád, asi dvouletý, zase zvládne vodit babičku po spálené zahradě s přesností slepeckého psa.

U škopíčku je pár starých hadrů, mýdlo. Velkou věcí jsou tady bílé zdravotnické rukavice, aby se sestry při mytí nenakazily tělesnými tekutinami pacienta.

 

Thulisila ani nezaregistruje, že pracovnice Thembalethu a naše průvodkyně koupe i jejího syna. Chlapeček Fisto s nafouklým bříškem, který nemá vůbec žádné oblečení, je totiž ještě špinavější než jeho matka. Když ho vloží do vody, je to poprvé, co se mu něco nelíbí.

Thulisile je to jedno. Má dost starostí sama se sebou. Už dva dny nejedla, v domě není nic. Sedí na zemi za domem a žmoulá kus starého ručníku na hleny. Je jí strašná zima, musí mít lyžařskou bundu - zvláštní absurdita v tomto vyprahlém kraji. Má obrovské bolesti na prsou.

Její manžel ji opustil před dvěma lety, hned jak se dozvěděl, že i ona je nakažená. Navíc je jí líto, jak ji vlastní matka před třemi týdny vyhodila z domu s tím, že už má dost jí, její nemoci i jejích dětí. Dvě starší si však ponechala.

Thulisila mi prosebně ukazuje kopii svého občanského průkazu: originál ztratila, a nemá proto šanci dostávat léky na AIDS. Myslím na to - a je to cynické -, že až zemře, nebude síly, která by jejímu synovi zažádala o sirotčí důchod. Základním předpokladem pro sirotčí důchod je totiž originál úmrtního listu obou rodičů. Když nemáte občanku, oficiálně neexistujete.

Jeden zásadní rozdíl mezi lety 2005 a 2008 tu ale je. Před třemi lety tu pacienti tvrdili jako jeden muž: máme tuberkulózu, infarkt, vysoký tlak, astma. Když někdo zemřel, oblíbenou rodinnou frází bylo "po dlouhé těžké nemoci". Nesnesitelně silná pouta tabu teď trochu povolila: Thulisila by například léky chtěla. O tom, že má někdo pozitivní test, se mluví. Nenazvala bych to otevřenou konverzací, ale mluví.

Ptám se opatrně, jestli mají v Thembalethu předběžný seznam, kam by si jméno ročního dítěte napsali jako potenciálního zranitelného klienta (tak se ve zdejším kraji označují sirotci). Nic takového tu ale neexistuje: není čas, peníze. Není vůle ani síla.

 

A navíc: Proč by umírala? ptají se mě všichni. Třeba se ještě uzdraví! Dívám se na roční dítě a znovu myslím na šestiletého Beniho, s nímž jsem před třemi lety strávila pár dní. Ten už uměl aspoň mluvit a chodit.

 

DOMOV, NEBO DŮM?

Beniho dům, z něhož jsem si pamatovala nápis křídou na starém plechu "Bez matky není domov", jsme hledali hodně dlouho. Ve vesnici Jeppe´s Reef jsme dokonce jednou zastavili chlapečka, který byl Benimu podobný: jeho maminka byla ale živá. Naše průvodkyně osmiletému chodci, jenž se na nás zmateně díval, uznale poklepala na rameno: hmm, mít živou matku, to se tady hned tak nevidí

 

Dům nakonec najdeme, ale Beni je bohužel mimo vesnici, kdesi se školou. Stojí tam jen unavená, příjemná žena. Je to Beniho teta, sestra jeho matky, která se sem kvůli chlapci přestěhovala. Teď nedávno stonala s těžkým pásovým oparem, ale dostala se z toho.

 

Vypadá docela dobře. Nepracuje sice, ale na svého dnes devítiletého synovce Beniho dostává každý měsíc obvyklý sirotčí příspěvek, jenž stačí na základní jídlo.

V domě je dokonce stařičká kuchyňská linka, kterou jsme před třemi lety neviděli, je tu čisto. Teta si na plynovém sporáku zrovna vaří pastu na hliněnou podlahu.

 

Bude se pak prý lesknout. Za domem leží spokojeně mladý pes, jehož Beni před třemi lety tak vehementně odháněl. "Zvykl si a už tu s Benim zůstal," říká s úsměvem.

Idyla? Byla by. Jen ten zatrolený pásový opar, vedlejší příznak. Ke konci návštěvy se žena opravdu zmíní, že se zúčastnila VCT. To je zdejší, dnes již docela rozšířená zkratka pro dobrovolné testování na HIV pozitivitu. Její testy dopadly špatně, ale říká, že se léčí. "Beni se o mě postará, je to hodný chlapec," shrne celou situaci lapidárně. Tuší, co ji čeká.

Nevím, jestli najdu sílu se sem za tři roky znovu podívat.

 

Text: Veronika Bednářová

 

 

WORKSHOP + NEWS
ZAHRANIČNÍ WORKSHOPY JANA ŠIBÍKA 2018

HAVANA, BUDAPEŠŤ, JERUZALÉM, BETLÉM,

KALKATA, VÁRÁNASÍ

 

WORKSHOP JANA ŠIBÍKA 2018

DÁRKOVÝ POUKAZ - DIGITÁL

TERMÍNY WORKSHOPU 2018 

10 hodinový workshop

Cena workshopu: 2700 Kč

Přihláška: sibik@volny.cz 

WORKSHOP JANA ŠIBÍKA 2018

DÁRKOVÝ POUKAZ -  MOBIL

TERMÍNY WORKSHOPU 2018

Sedmihodinový workshop

Cena 1900 Kč

Přihláška:sibik@volny.cz

KNIHA JAN ŚIBÍK - DESET LET

 

KNIHA JAN ŠIBÍK - DESET LET 

ORIGINÁLNÍ, AUTOREM PODESANOU FOTOGRAFIÍ 

VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

http://bit.ly/2myWHEh

INSTAGRAM PHOTONEW
Instagram
31.01.2013
27.01.2013
26.01.2013
\
BOOKS FOR SALE

JAN ŠIBÍK -  DESET LET

VČETNĚ ORIGINÁLNÍ, AUTOREM

PODEPSANÉ FOTOGRAFIE

O ROZMĚRU 24X33 CM

VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

 http://bit.ly/2myWHEh

 VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

 http://bit.ly/2myWHEh

 

Deset let, tak se jmenuje nová kniha Jana Šibíka. Jak název napovídá, završuje desetiletou práci autora, jenž dlouhodobě formuje podobu české reportážní fotografie. Přírodní katastrofy, KLDR jako bizarní relikt komunismu, ale také arabské jaro, občanská válka na Ukrajině, a hlavně utečenecká vlna dosud nebývalých rozměrů, to jsou témata, jimž se Jan Šibík během uplynulé dekády věnoval. Ve svém celku se kniha stává svědectvím o proměně světa, k níž v tomto období došlo. Světa, v němž ideologie nesvobody a násilí hledají a nabývají novou tvář. V tom je zásadní myšlenkové poselství Šibíkových fotografií.


Text: Dan Hrubý

 

VIDEO  
JAN ŠIBÍK- HYDE PARK, ČT
This div will be replaced

Next videos:
1. INTERWIEV JANA ŠIBÍKA NA Z1
2. Šibík, Šíma - Revoluce v Egyptě, ale fakt né vážně
3. FILM "ĎÁBEL V NÁS" - 1. část
4. FILM "ĎÁBEL V NÁS" - 2. část
5. ZÁPLAVY V PÁKISTÁNU ŠIBÍK+ŠÍMA
 
 
Garážová vrata I Svěží vítr I Majla.cz I Tanec Ostrava I Mareti I Betonové výrobky I Slovenské reality