JAN ŠIBÍK PHOTOGRAPHER
Jan Šibík - photojournalist
MOST POPULAR STORIES
THIS WEEKOVERALL
¨
 

ILEGÁLNÍ TĚŽBA UHLÍ, DHANBAD, INDIA 2013 replica watches - ILLEGAL mining of coal, Dhanbad, INDIA 2013

„Černé peníze,“ říká mi indickou angličtinou náš řidič a průvodce po uhelných dolech v indickém Dhanbadu, zatímco ukazuje na zcela černé ženy i muže nakládající ručně uhlí na náklaďáky předělané ze starých autobusů. Místní Ind tím nemyslí, že peníze pocházejí z černého uhlí; myslí tím, že všichni kolem nás uhlí kradou. Ti jsou na tom ale ještě lépe. Mnozí zde na žhnoucím a mnohdy i hořícím uhlí i žijí. Vítejte v pekle na zemi.

 

Stojíme na rozcestníku hlavních prašných cest protínajících jedny z největších povrchových i hlubinných uhelných dolů v Indii, zemi se čtvrtými největšími zásobami uhlí na světě, jež podobně jako Čína zažívá průmyslovou i energetickou revoluci. Je to lekce z podnikání, jaké v případě státních či polostátních firem známe i z Česka, jen v méně brutální, středoevropské podobě, kde veřejné zlodějiny ještě aspoň kamuflujeme.

 

Paralelně totiž v Dhanbadu fungují trojí doly: za prvé ty oficiální, znárodněné v roce 1972 a dodnes spravované státním pokusem o veřejnou společnost (nejlépe si představte ČEZ) jménem Bharat Coking Coal. Za druhé doly ne­oficiální, z nichž se uhlí souběžně krade ve velkém. I ty jsou spravovány státním pokusem o veřejnou společnost jménem Bharat Coking Coal, v tomto případě ale ještě rozšířeném o uhelnou mafii, politiky a policii.

 

A za třetí tu najdete i „doly“ místních chudáků, obvykle žen a dětí; ty holýma rukama dolují nedotěžené uhlí, na hlavách je nosí ke svým chatrčím a poté přepálené prodávají ve městě pro domácí potřeby, především na vaření a topení. Jako suverénně nejmenší zloději všude na světě žijí suverénně nejnuznějším životem. Máloco totiž trumfne život na hořícím uhlí.

 

„Legální peníze, černé peníze,“ rozšiřuje průvodce svůj výklad o další druh zdejších peněz. Legálními nebo vzhledem k rozsáhlým podvodům i v oficiálních dolech aspoň pololegálními penězi myslí obří důlní náklaďáky vyvážející uhlí z hlubokých kráterů pod námi, případně vytěžené z hlubinných šachet; jejich posádky kontrolují cestou hlídky, jež jim podepisují firemní papíry. Po chvíli sledování celého systému kontroly bych nicméně řekl, že se nápadně podobá tomu, který známe z dob komunismu. Ani po něm toho v zemi moc nezbylo.

 

Černými penězi náš průvodce myslí uhlí, jež k nám svážejí a na hromadu vysypávají stejné náklaďáky. Hned poté je, už coby ukradený proviant, přeloží na menší náklaďáky skupiny nakladačů a nakladaček najatých uhelnou mafií, kteří při vysypání uhlí vždy zmizí v hustém černém oblaku, což berou jako nejlepší příležitost pro cigaretu. Ti, zcela černí, zpocení, oblečení ve špinavých hadrech a pracující od východu do západu slunce, takhle primitivně naloží v dobrém týdnu až dvě tuny uhlí. Vše holýma rukama za zhruba tři sta korun.

 

JEDEME NA DISKOTÉKU

„Váránasí,“ slyším od průvodce odpověď na otázku, kam se odváží ukradené uhlí, protože desítky plně naložených náklaďáků denně neschováte ani v Indii, kde i mnohé poslance vyšetřují kvůli podezření z činů jako vražda či znásilnění. Ve Váránasí, na bídné indické poměry jednom z lepších měst, kde si turisté rádi fotí a natáčejí rituální pálení mrtvých lidí, funguje uhelný trh. Právě sem směřuje ukradené i neukradené uhlí, často od stejné společnosti.

 

Přivážejí ho sem i oficiální vlaky, není v tom ale zas až takový rozdíl. Zatímco náklaďáky s kradeným uhlím používají na cestu tzv. diskopapíry (jak lyrický název!) vydané místními zkorumpovanými úřady ve spolupráci se stejně zkorumpovanou policií, jež krádež legalizují, krade uhelná mafie uhlí i z oficiálních vlaků, často stojících na dhanbadském nádraží. Krátce před naší návštěvou zde našli v jednom vagónu mrtvolu muže. Podle místních médií zemřel na následky jistých nesrovnalostí v neoficiálních uhelných účtech. Zdaleka nebyl sám.

 

Dhanbad je v Indii známý pojem, v podstatě synonymum uhelné mafie. Vloni v červnu dokonce přišel do kin bollywoodský film na toto téma, Gangs of Wasseypur. Sofistikovaná síť zkorumpovaných politiků a úředníků, hlavounů veřejné uhelné společnosti, policistů, mafiánských kmotrů kandidujících nejen do místních samospráv a soukromých obchodníků s uhlím se logicky začala spřádat po znárodnění dolů v roce 1972. Po čtyřiceti letech pečlivé práce přikrývá nejen těžbu, přepravu a obchod s uhlím, ale i praní peněz a černý trh s kořalkou.

 

PEKLO NA ZEMI

„Vidíte? Hoří to tady všude,“ ukazuje průvodce v západu slunce na modrooranžové plameny šlehající ze stěny hlubokého uhelného kráteru, na jehož dně se ještě těží. Nevidím to jen tady. Dhanbadské doly, rozlohou i podobou připomínající měsíční krajinu, permanentně doutnají či hoří skoro celé. Nadcházející večer je pomalu zahaluje do šera, z něhož plameny stále zářivěji vystupují. Připomínají pozemské peklo. I Stanislav Gross by se měl smažit o něco výš.

 

Ve dne, kdy zdejší slunce i v únoru rozpálí vzduch nad třicet stupňů, sice plameny tolik nevidíte, o to víc je ale cítíte. Když jsem se na vrcholu odpoledne vydal trochu níže za ženami dolujícími zbytky uhlí zhruba ve třetině hloubky odtěženého kráteru, pochopil jsem, proč chce jen málokdo zemřít mučednickou smrtí Jana Husa. S každým krokem níž cítíte, jak vás horký tetelící se vzduch začíná spalovat. Že jsem měl o něco solidnější boty než místní ženy a děti drásající uhlí pode mnou, jistě nemusím dodávat. Stejně jako fakt, že jsem tu potkal i bosé děti.

 

To, že téměř celé doly permanentně hoří, se přičítá právě beztrestné masívní zlodějině. V Dhanbadu se totiž nikdo moc nestará, co s vytěženými jámami, v nichž ještě zůstává uhlí; vše končí tím, že se těžba jen přesune dál. Problém je, že v rozlehlé uhelné oblasti stále žije asi 15 000 lidí. Deset tisíc jich místní vláda už přesídlila, se zbytkem to hodlá v rámci „akčního plánu“ udělat do několika let. Ne všichni ale chtějí odejít.

 

NECHTE NÁS SHOŘET!

„Moje rodina tady žije už padesát let. Nikam se stěhovat nechci,“ říká mi mladý muž. Jako jeden z mála ovládá aspoň primitivní angličtinu, na rozdíl od mnohých totiž chodil do školy. Prý se jmenuje Rádžív a snad je to i pravda. Stojíme na kraji původní hornické vesnice, kde těžební společnost kdysi postavila rodinám horníků domky. Nebo spíš strohé betonové příbytky o jedné místnosti s malým okénkem, jež ze všeho nejvíc připomínají kobky, abych byl objektivní.

 

Zpravidla v nich žijí i tři generace rodin, od starých prarodičů ležících většinu času na dekách a sledujících v televizi bollywoodské pohádky přes rodiče žijící z různé a různě legální práce s uhlím až po spoustu malých dětí, které se i v černé uhelné bídě vždy dokážou upřímně radovat. Během mé návštěvy třeba jen z toho, že vidí divného bělocha s ještě divnějšími otázkami.

 

Rádžívův otec byl horník, jeho syn už ale s uhlím nemá nic moc společného – tedy kromě toho, že na něm pořád žije. K rodinnému hornickému příbytku si podle vlastní fantazie přistavěl několik dalších menších příbytků různých tvarů, ostatně jak to známe i z českého venkova. Ve vesnici, kde s lidmi žijí i vypelichaná prasata, kozy a psi válející se celé dny ve fekáliích, provozuje stánek se skromným občerstvením.

 

„Žije se mi dobře,“ říká mi Rádžív. Ujistím se pro jistotu, jestli fakt řekl, co si myslím, že jsem slyšel, a on říká, že fakt ano. Má příbytek s vystaveným bohem Šivou, malou televizí a taky co jíst, což mi s úsměvem naznačuje poplácáním břicha. A zítra ráno ve vesnici začíná festival, tak proč se stěhovat?

 

Vlastně má pravdu, život skutečně může být ještě mnohem horší. Jen kousek od původní hornické osady se totiž nachází něco, co bych nazval absolutním dnem: středověké bludiště z hlíny i uhlí splácaných příbytků plných úplně černých lidí s rudýma očima, včetně nejmenších dětí. Všichni jsou tu tak černí, že se vedle svých tmavých chatrčí potažených vrstvou sazí úplně ztrácejí. Náš průvodce mě upozorňuje, že i některé z příbytků doutnají podobně jako doly. Když si sáhnu na jednu ze zdí, je úplně žhavá. „Dobré,“ říká průvodce a usmívá se na mě. „Teplo.“

 

Teplo zde ale nesálá jen z příbytků; všude kolem hoří hranice z uhlí. To sem celé dny přinášejí na hlavách ženy a děti, často pro ně chodí i několik kilometrů. Doma ho pak rozbijí na malé kousky, zapálí, pět hodin nechají hořet, a když vše vychladne, odnesou ho prodat do města jako domácí palivo. Dostanou prý sto rupií za kilogram, tedy necelých čtyřicet korun. „Měli bychom jít,“ upozorňuje mě znovu náš průvodce. „Uhelná společnost, no good!“

 

 

Text: Petr Holec, Reflex

 

 

 

WORKSHOP + NEWS
KNIHA JAN ŚIBÍK - DESET LET

 

KNIHA JAN ŠIBÍK - DESET LET 

ORIGINÁLNÍ, AUTOREM PODESANOU FOTOGRAFIÍ 

VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

http://bit.ly/2myWHEh

DÁRKOVY POUKAZ - DIGITÁL 2017

TERMÍNY WORKSHOPU JANA ŠIBÍKA

Termíny: 3.6.

10 hodinový workshop

Cena workshopu: 2500 Kč

Přihláška: sibik@volny.cz 

DÁRKOVY POUKAZ - MOBIL 2017

TERMÍNY WORKSHOPU JANA ŠIBÍKA

Termíny: 27.5. 2017

Sedmihodinový workshop

Cena 1800 Kč

Přihláška:sibik@volny.cz

INSTAGRAM PHOTONEW
Instagram
31.01.2013
27.01.2013
26.01.2013
\
BOOKS FOR SALE

JAN ŠIBÍK -  DESET LET

VČETNĚ ORIGINÁLNÍ, AUTOREM

PODEPSANÉ FOTOGRAFIE

O ROZMĚRU 24X33 CM

VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

 http://bit.ly/2myWHEh

 VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

 http://bit.ly/2myWHEh

 

Deset let, tak se jmenuje nová kniha Jana Šibíka. Jak název napovídá, završuje desetiletou práci autora, jenž dlouhodobě formuje podobu české reportážní fotografie. Přírodní katastrofy, KLDR jako bizarní relikt komunismu, ale také arabské jaro, občanská válka na Ukrajině, a hlavně utečenecká vlna dosud nebývalých rozměrů, to jsou témata, jimž se Jan Šibík během uplynulé dekády věnoval. Ve svém celku se kniha stává svědectvím o proměně světa, k níž v tomto období došlo. Světa, v němž ideologie nesvobody a násilí hledají a nabývají novou tvář. V tom je zásadní myšlenkové poselství Šibíkových fotografií.


Text: Dan Hrubý

 

VIDEO  
JAN ŠIBÍK- HYDE PARK, ČT
This div will be replaced

Next videos:
1. INTERWIEV JANA ŠIBÍKA NA Z1
2. Šibík, Šíma - Revoluce v Egyptě, ale fakt né vážně
3. FILM "ĎÁBEL V NÁS" - 1. část
4. FILM "ĎÁBEL V NÁS" - 2. část
5. ZÁPLAVY V PÁKISTÁNU ŠIBÍK+ŠÍMA
 
 
Garážová vrata I Svěží vítr I Majla.cz I Tanec Ostrava I Mareti I Betonové výrobky I Slovenské reality