JAN ŠIBÍK PHOTOGRAPHER
Jan Šibík - photojournalist
MOST POPULAR STORIES
THIS WEEKOVERALL
¨
 
TEXT

V BRONXU A HARLEMU NEPOCHYBUJÍ: TEĎ SE BUDE ŽÍT!


 Objímají se v metru i na ulici. Zastavují auta, pískají na prsty, zpívají, skandují a skáčou jako děti. Máme nového prezidenta! Lehce se jejich nadšením nakazíte. Od 11. září nezažil New York tak silný příval emocí. Po osmi letech vtrhla do města dobrá nálada. Víra ve změnu zatlačila do pozadí remcaly i realisty. Aspoň na chvíli.
V restauraci Ihop v Bronxu si hoví maminka a tři děti: desetiletá Jenn, osmiletý Freddy, pětiletá Nina. Děti by měly být už ve škole, ale oslavují. Pochutnávají si nad horou palačinek s jahodami, čokoládou a šlehačkou. "A takhle už se budeme mít pořád, když jsme si zvolili Obamu?" ptá se Nina.
Ano, zvolili si Obamu.


Nic nenechali náhodě. V den voleb, před šestou ráno, stáli v zimě, ve tmě a potichu. Čekali. Jejich disciplinovanost mi na bronxských volebních okrscích připomínala voliče-začátečníky v Jižní Africe po pádu apartheidu. Lidé, kteří dostali poprvé v životě šanci volit, tam trávili čas ve frontách se stejnou vášní.


Podobnost není náhodná. I mnoho lidí z newyorského Bronxu se letos účastnilo voleb poprvé. Pětašedesátiletý Jack Brown, hlídač místního univerzitního parkoviště, si například myslel, že umře, aniž kdy dojde k volební urně. "V Americe jsem se narodil, v Bronxu žiju třicet let. Ale nikdy jsem neměl pocit, že mám šanci něco změnit. O bílých mužích z Bílého domu jsem toho moc nevěděl. Když jsem volební právo konečně dostal, nevěděl jsem ani, co s ním. Teď mi poprvé v životě dávají naději. Tak jsem se zaregistroval. Chci jít příkladem vnukům. Měla byste vidět jejich rozzářené oči," zdůrazňuje. "Oni ode dneška věří, že se z nich taky můžou stát prezidenti."


PŘIŠEL MESIÁŠ?
Hispánsko-černošská newyorská čtvrť Bronx však rozhodně nevypadá jako líheň příštích prezidentů. Procházím ulicí Orloff , kde je jedinou ozdobou nahnilá dýně s vyřezanou křivkou ekonomické krize. Válí se na chodníku, zbyla tam z nedávného svátku Halloween. Každý druhý dům je opuštěný; má na sobě obrovskou ceduli "Na prodej".
V Ihopu, bronxské palačinkárně, nepracují bílí a nikomu to nepřipadá divné. Myči nádobí, kuchaři, číšníci, uklízeči, pokladní a závozníci. Hodně špatně placené práce zastanou v osmimiliónovém New Yorku černoši. Liftboyové, prodavačky v GAP, Old Navy i v Loftu, vrátní, recepční, pokojské. Ostraha na letišti, popeláři, čističi kanalizace, stavební dělníci. Tihle všichni teď skandují: Yes, We Can. Ano, můžeme - prorazit strop a dostat se výš.
Nový leader ale přebírá zemi v nejhorším ekonomickém stavu od doby F. D. Roosevelta ve třicátých letech minulého století. Na tom se shodují první povolební analytické články i typičtí bronxští sousedé, kteří se po splnění volebního úkolu zastavují na kafe, aby si jako obvykle pokecali.
O "svém" prezidentovi, samozřejmě.


Fakt, že se nový vůdce Ameriky stal vzorem pro jejich děti, je tady snad nejsilnějším důvodem k optimismu.
Půvabná, odredovaná maminka Freddyho, jenž chodí do třetí třídy, mi to vysvětlila: "V téhle komunitě není moc osobností, ke kterým by mohly děti vzhlížet, tedy pokud nepočítáte feťáky. O to víc děti Obamu obdivují. Kam se hrabou hvězdy hip hopu. Můj syn se každý den vrací ze školy a ptá se na státní dluh, na terorismus, na bezpečnost. Nemůžu uvěřit, kolik se toho díky Obamově nominaci naučil o volebním systému." Freddymu se spolužáci zatím smějí za rovnátka, ale když se ptám, čím chce být, odpoví bez zaváhání: "Ministrem zahraničí."
Vypadá to, že přišel mesiáš.


Podobná extáze a nárůst sebevědomí v chudých černošských komunitách jsou překvapivé. Ne proto, že mnohá z těchto společenství podporovala dříve Hillary. Ale proto, že rok se o Obamově černé pleti mlčelo a všichni svorně tvrdili, že Amerika je přece už dávno barvoslepá. Nikdo do "té věci" nešťoural. I proto, že Obama není afroamerický leader, věřící bojovník za občanská práva. Nepřipomíná hrůzy otroctví. Fakt, že se jeho otec přistěhoval z Afriky, je spíš problematický: třetinu všech newyorských černochů dnes tvoří právě imigranti, především z Afriky. A skuteční Afroameričané, kteří v zemi žijí už staletí, tyhle nové přistěhovalce nevidí moc rádi: nechtějí být s nimi házeni do jednoho pytle jen proto, že jsou taky černí.


AFROAMERIČAN JAKO BONUS
Extatický povolební večer se však snáší nejen na Bronx, ale i na Harlem, ikonu černošského New Yorku.
Na ulicích se rapuje. Lidé si podle zdejšího zvyku podávají ruce. Tají dech. Bary, holičské oficíny, kostely, komunitní centra. Všude zní: Vyhraje "náš muž?"
Nejvíc to žije na náměstí Adam Clayton Powell Plaza na 125. ulici, hned vedle divadla Apollo. Ještě teď slyšíte Ellu Fitzgeraldovou a Billie Holidayovou, které tady začínaly.


Vypadá to, že za chvíli snad přijede Louis Armstrong. Lidé se strašně těší, "víc než na vánoce", říká muž vedle mě.
Hypnotizují obrovskou obrazovku, pochutnávají si na smažených kuřatech, místní specialitě. Ano, i kuchyně je v Harlemu jiná než ve zbytku Manhattanu.


Bělochů, hispánců a Asiatů tu není zas tak málo, jak bych čekala. Každým rokem je tahle země méně bílá, méně anglosaská, shodují se statistiky a Harlem je téhle noci veselou reklamou na United Colours.


I sedmnáctiletá Sikoia Amiková přijela do Harlemu záměrně až z druhé strany Spojených států, z Kalifornie, jen aby podpořila místní voliče. Svoje "Obama" si napsala černým fixem přímo do výstřihu. "Chtěla jsem ho mít blízko u srdce," svěřuje se a její politické přesvědčení se mísí s erotickým. V životě má ale jasno: "Chci studovat herectví a psychologii. Vím, že pod vedením republikánů bych nikdy nedostala půjčku na školné. Proto je pro mě Obama jediná volba," konstatuje.


Její sousedka na lavici fanynek Georgia Priceová už může volit mnoho let. Vstala dneska ve tři ráno, a když svůj hlas konečně vhodila na správné místo, oddychla si: "Všude na světě jsou američtí černoši viděni strašně zjednodušeně. Asi za to můžou hollywoodské filmy. Teď máme šanci světu ukázat, že nejsme všichni jen kriminálníci a prostitutky," říká. Ale zvládne všechna tahle očekávání nový, mladý prezident?


Když jsme u zjednodušování, osmadvacetiletý Ryan Jacobson vypadá přesně jako ten týpek, kvůli kterému se dodnes v některých průvodcích po New Yorku píše: nechoďte v noci do Harlemu. Obrovský, s mohutným chřípím, s kapucou hluboko vraženou do očí a naštvaným hlasem. Však se také tenhle počítačový technik vrátil před pár měsíci z ozbrojených sil, od námořníků. Taky mimo jiné hledal, jak sám říká, "zbraně hromadné neexistence".
"Celé to Obamovo afroamerikánství je pro mě jenom bonus; hlasoval bych pro jakéhokoli demokrata. Žijeme v rovné společnosti, problém je v ekonomice zdevastované po osmi letech vlády republikánů. U námořnictva jsem hodně cestoval - cítit každý den, jak dolar letí dolů, vám na sebevědomí nepřidá. Teď navíc nemůžu sehnat práci: budu muset dojíždět dvě hodiny do sousedního státu Connecticut, abych nemusel žebrat," říká Jacobson, který diskriminaci rozhodně nevidí v tom, že je černoch. "Je ale pravda, že díky Obamovi se z černošských basketbalistů stanou prostě basketbalisté. Z černošských studentů studenti. Z černošských starostů starostové. A to není málo."
Definitivní vítězství "našeho muže" oznamuje televize pár minut před jedenáctou.


Tehdy šestadevadesátiletá babička v šátku na rohu 125. ulice prohlásí: "Žiju tady, v Harlemu, osmdesát let, střelbu to jóóó, tu si pamatuju, ale takovýhle řev jsem nezažila!"


Autobusy i projíždějící auta troubí, lidé tančí, objímají se. Slzy dojetí se derou do očí i tlustému bílému muži, jenž stojí vedle mě jako socha. Skupinky nadšenců lezou na budky autobusových zastávek a všudypřítomná policie s tím nemůže nic dělat: jak chcete někoho potrestat proto, že má radost, že mu právě zvolili prezidenta?

 

Čtyřiatřicetiletý investiční bankéř Ivory, který působí jako pěst na oko, protože jako jediný prožívá místní happening v obleku, se na okolní extázi svých spoluobčanů dívá střízlivě: "Všichni víme, že Obama nevyhrál proto, aby řešil problémy černošské Ameriky. Většina z nás ani neočekává, že bude mluvčím naší komunity. Bude nám stačit, když bude prezidentem všech," artikuluje na mě uprostřed vřavy. Dál už ho přes výbuchy nadšení neslyším.


NE TAK PITOMÍ, JAK SE PŮVODNĚ ZDÁLO
Amerika překročila propast rasismu! Dokonáno jest, co začal Martin Luther King! Fráze zaplnily noviny okamžitě po volbách.


Na Columbijské univerzitě, jedné z nejdražších a nejlepších v Americe, se den po volbách konala tradiční akademická diskuse. Na rozdíl od té před čtyřmi lety tady nikdo nebyl v depresi.


"Kdo si těsně po volbách pustil televizi nebo otevřel noviny, nevěřil," všiml si jeden z diskutujících, senior editor časopisu The New Yorker Hendrik Hertzberg. "Celý svět, včetně Condoleezzy Riceové, blahopřál prvnímu afroamerickému prezidentovi," dodal tento mocný muž americké žurnalistiky.


"Obamovo zvolení přitom považuji za experiment, který prověří rasové předsudky. Obama totiž není Afroameričan. Bílým proto nepřipomíná jejich vinu za zotročení černošského obyvatelstva." Aha. Takže tahle země ještě není připravena na opravdového afroamerického prezidenta.


Katha Pollittová, newyorská básnířka a slavná sloupkařka časopisu Nation, vypadala ale i tak nesmírně spokojeně. "Obama pracuje pod drobnohledem. Bylo a bude mnoho věcí, v nichž musí být perfektní, například v osobním zázemí. Musel své bílé voliče přesvědčit, že rodinné štěstí je mu nadevše. Nevím, jak by to dopadlo, kdyby měl podobně jako Sarah Palinová dospívající dceru, která by byla těhotná s klukem s tetováním," podotkla Pollittová a pak dodala: "Musím říct, že mí spoluobčané nejsou zdaleka tak pitomí, jak se původně zdálo. Sice zcela jistě zůstali rasisty, ale řekli si: radši budu hlasovat pro toho černého kluka, je chytrý a my máme ekonomickou krizi. Prostě ho potřebujeme, aby nás dostal z bryndy."


Osmačtyřicetihodinový večírek končí. Sto dvacet ulic od Columbijské univerzity si děti Jennifer, Nina a Freddy už utřely čokoládu z tváří a dopily poslední zbytek coly. Maminka zaplatila za každého sedm dolarů a všichni se neochotně zvedají ze židlí. Zítra je čeká normální pracovní den.
________________________________________

 

 

WORKSHOP + NEWS
KNIHA JAN ŚIBÍK - DESET LET

 

KNIHA JAN ŠIBÍK - DESET LET 

ORIGINÁLNÍ, AUTOREM PODESANOU FOTOGRAFIÍ 

VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

http://bit.ly/2myWHEh

DÁRKOVY POUKAZ - DIGITÁL 2017

TERMÍNY WORKSHOPU JANA ŠIBÍKA

NOVÝ TERMÍN: 9. 12. 2017 a rok 2018

10 hodinový workshop

Cena workshopu: 2500 Kč

Přihláška: sibik@volny.cz 

DÁRKOVY POUKAZ - MOBIL 2017

TERMÍNY WORKSHOPU JANA ŠIBÍKA

NOVÝ TERMÍN  10. 12. 2017 a rok 2018

Sedmihodinový workshop

Cena 1800 Kč

Přihláška:sibik@volny.cz

INSTAGRAM PHOTONEW
Instagram
31.01.2013
27.01.2013
26.01.2013
\
BOOKS FOR SALE

JAN ŠIBÍK -  DESET LET

VČETNĚ ORIGINÁLNÍ, AUTOREM

PODEPSANÉ FOTOGRAFIE

O ROZMĚRU 24X33 CM

VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

 http://bit.ly/2myWHEh

 VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

 http://bit.ly/2myWHEh

 

Deset let, tak se jmenuje nová kniha Jana Šibíka. Jak název napovídá, završuje desetiletou práci autora, jenž dlouhodobě formuje podobu české reportážní fotografie. Přírodní katastrofy, KLDR jako bizarní relikt komunismu, ale také arabské jaro, občanská válka na Ukrajině, a hlavně utečenecká vlna dosud nebývalých rozměrů, to jsou témata, jimž se Jan Šibík během uplynulé dekády věnoval. Ve svém celku se kniha stává svědectvím o proměně světa, k níž v tomto období došlo. Světa, v němž ideologie nesvobody a násilí hledají a nabývají novou tvář. V tom je zásadní myšlenkové poselství Šibíkových fotografií.


Text: Dan Hrubý

 

VIDEO  
JAN ŠIBÍK- HYDE PARK, ČT
This div will be replaced

Next videos:
1. INTERWIEV JANA ŠIBÍKA NA Z1
2. Šibík, Šíma - Revoluce v Egyptě, ale fakt né vážně
3. FILM "ĎÁBEL V NÁS" - 1. část
4. FILM "ĎÁBEL V NÁS" - 2. část
5. ZÁPLAVY V PÁKISTÁNU ŠIBÍK+ŠÍMA
 
 
Garážová vrata I Svěží vítr I Majla.cz I Tanec Ostrava I Mareti I Betonové výrobky I Slovenské reality