JAN ŠIBÍK PHOTOGRAPHER
Jan Šibík - photojournalist
MOST POPULAR STORIES
THIS WEEKOVERALL
¨
 
TEXT

Ptáčci s polámanými křídly


"Wintonovy děti", zachráněné před holocaustem, se po sedmdesáti letech znovu vydaly z Prahy do Londýna

 

Dokázali byste se ve vagonu vyhoupnout do síťky na kufry a v klidu si tam poležet? V historickém WINTONOVĚ VLAKU to izraelský inženýr Joseph Ginat (80) zvládl bravurně. "No jo, no jo, tehdy v devětatřicátém jsme ve vlaku měli málo místa, a tak byl každý flek dobrý," komentoval akrobatický výkon. Kupodivu nechtěl ani pomocnou ruku své ženy, kterou mu při seskoku dolů nabízela. Foto: Jan Šibík

Joseph Ginat se totiž vyznačuje tím, že drží svou manželku Tamar za ruku pořád. Už čtyřicet čtyři let, i ve vlaku. Seznámili se v roce 1965, vzali po třech měsících. Adoptovali a vychovali dvě děti, oba opakovaně bojovali v izraelské armádě. Prožili spolu, jak říkají, nádherný a šťastný život.

Lidé jako Joseph, kterým těsně před válkou zachránil život devětadvacetiletý britský úředník Nicholas Winton transportem z Prahy do Replica Watches Londýna, jsou dnes rozeseti po celém světě. Bylo jich šest set šedesát devět. Vžil se pro ně termín Wintonovy děti - mimo jiné proto, že se svým zachráncem udržují rodinné kontakty. Hodně jich zůstalo v Anglii, pak odešli do Ameriky, Jižní Ameriky, do Izraele. Dvacet dva jich přijalo pozvání a 1. září 2009 nasedlo do historického vlaku vypraveného Českými drahami a taženého parní lokomotivou.

Je právě sedmdesát let od začátku války.

Dnes už "děti" nejsou ve vlaku samy. Jejich rodiče i ostatní příbuzní až na výjimky nepřežili holocaust, mají však s sebou kamarády, sestry, bratry, dcery, syny, vnuky. Jejich životy jsou pestrobarevné jako Chagallova mozaika. Historický Winton Train přesně kopíruje tehdejší cestu z Prahy přes Německo na pobřeží Nizozemska a dále lodí do Anglie. Vyrážíme v devět ráno.

LEŽÍM V JÁMĚ V BAHNĚ

Než si Joseph Ginat svou Tamar vzal, zmínil se jí o tom, že je dítě z evropského transportu, jen zběžně. Jen pro úplnost, aby o tom věděla. Žádné detaily. "Nikdy jsem o Praze v podstatě nemluvil. Ano, mě a moje tři sourozence posadili rodiče v roce 1939 na vlak, poslali do Anglie a maminku ani tatínka už jsme pak neviděli. Ale radši jsem tohle období v sobě potlačil. Teprve když byl objeven náš zachránce Nicholas Winton a řekli mi, že mé jméno je na jeho seznamu, začaly se mi vzpomínky vracet. Chudáka manželku teď často kopu ze sna. Zdá se mi, že ležím v jámě v bahně, kolem mě štěkají psi, honí mě vojáci, utíkám a padám za zem, bojuju o život. Takže se snažím být veselý aspoň ve dne."

NĚCO NEBYLO V POŘÁDKU

Z pražského hlavního nádraží jedeme na patnácté nástupiště v německém Norimberku.

Když po cestě Německem nabíráme vodu, mihne se mi hlavou, že právě v tomto městě se konaly každoroční říšské sněmy. Byl tu ale i norimberský proces: kvůli potrestání válečných zločinů za druhé světové války.

Sedíme v pohodlném kupé. Elegantní a přesně formulující Susanne Medasová (85), jejíž čeština je stejně krásná jako její angličtina, mi vypráví, jak poprvé poznala, že něco není v pořádku. Na podzim roku 1938 nastoupila v Praze do čtvrté třídy na základce a kolem se začalo, jak říká českým novotvarem, "heilhitlerovat". "Najednou na mě začali spolužáci volat, že jsem židovské prase. Nechápala jsem to, vždyť ještě minulý týden se mnou kamarádili!"

Susanne Medasová dnes žije v Londýně, tak jsem se ptala, proč se k vlaku nepřipojila až později, na anglické půdě. "Když moje kamarádka Maggie, kterou znám už skoro osmdesát let, přiletěla až z Chicaga, tak jsem jí přece nemohla říct, že nepřiletím z Londýna!" říká. Je veselá, optimistická a plná energie. A pak najednou střih. Jediný moment, kdy se jí rosí oči: tatínek.

Otec Susanny Medasové byl totiž německý Žid, navíc socialista a novinář; tahle kombinace ho katapultovala mezi první jména na černé listině nacistických pohlavárů. Utekl s rodinou z Berlína do Prahy, ale nepomohlo to. "Jednou, v dubnu 1939, mi maminka řekla, že půjdeme na Václavák. Že tam uvidím tátu, který se v té době už skrýval. Ale že mu nesmím říkat táto, aby to někdo nezaslechl. Tatínek měl tehdy nalepený plnovous, sluneční brýle a divnou čepici. To bylo naposledy, kdy jsem ho viděla."

BLŮZKY, ŘÍZKY A DENÍK

To tatínek Alice Mastersové (84), která žije ve Washingtonu, byl v době, kdy jeho tři dcery odjížděly transportem z Prahy do Anglie, doma. Raději ani dětem nešel na nádraží zamávat. "Vzlykal sám, zavřený v pokoji," říká Alice, která se rozhodla vydat se na cestu Winton Trainem, aby uctila památku své nejmladší sestry. "Umřela sice, až když jí bylo pětašedesát, ale pro mě to bude vždycky moje malá sestřička Eli," říká Alice, která je ve Wintonově vlaku i s prostřední sestrou Josi. "Když jsme 29. června 1939 vyjeli z Prahy, Eli bylo deset. Byla ale strašně křehoučká, děti v deseti letech byly tehdy malé, nebyly tak sofistikované jako dnes. Maminka ji na poslední chvíli vytáhla z rozjetého vagónu, protože se rozhodla, že si ji nechá doma. Pak ji ale do jedoucího vagónu s pláčem zase vrátila. Tím nám zachránila život všem třem. Nikdy na to nezapomenu," uzavírá žena, jejíž oba rodiče, prarodiče, tety, strýcové, sestřenice i bratranci zahynuli v Osvětimi v létě roku 1942.

Pak si s Alicí, mezi Norimberkem a Kolínem nad Rýnem, začneme povídat o módě. Je to logické. Vždyť včera bylo horko, dneska už je to lepší, člověk nikdy neví, jak se na cestu vlakem obléknout. Alice si najednou vzpomene, proč věděla už dost dlouho před odjezdem, že rodiče připravují cestu do Anglie. "Maminka nám začala šít blůzky, sukně i košilky. Už šest měsíců dopředu. Nevím, jak si mohla být tak jistá, že se do transportu dostaneme. Legrační bylo, že nám ty hadříky šila ve větších velikostech. Prý abychom měly v čem chodit, až v Anglii vyrosteme. Měly jsme se sestrami radost, že máme novou garderobu," uzavírá Alice, dnes matka tří dětí a babička sedmi vnoučat.

Fred Freund (80), v Čechách křestním jménem Bedřich a mimo jiné bratranec Egona Ervína Kische, o odjezdu do Anglie netušil až do poslední chvíle. Měl tatínka, který se rozhodl syna nestrašit. Prostě mu jednou večer usmažil řízek, jasný signál toho, že se jede na výlet. Fred Freund mi u kávy velmi živě přehrává:

Tatínek: "Já odjet nemůžu, ale ty pojedeš do Anglie. Bude to pro tebe nejlepší."

Bedřich: "Kdy?"

Tatínek: "Zítra. Brzy za tebou přijedu."

Fred Freund pro úplnost vysvětluje: "Každý rodič tehdy sliboval, že do Anglie brzy přijede. Jinak by děti do vlaku nenastoupily."

Nedá mi to, abych panu Freundovi nevysekla poklonu, jak mu to sluší. "No, vždyť to mě taky zachránilo, že jsem dobře vypadal," usměje se. V Londýně byly totiž v roce 1939 fotky českých dětí vylepeny ve Wintonově kanceláři na stěně - a když se anglickým párům nějaké dítě líbilo, zaplatily prostě padesát liber a dítě mohlo přijet z Prahy příštím transportem. Když se nelíbilo, mělo smůlu. Foto: Jan Šibík

Spisovatelka Věra Gissing-Diamantová (81) do slavnostního Winton Trainu nastoupila sice až v anglickém přístavu Harwich, a tedy s námi neabsolvovala dvanáct set kilometrů, všichni jsme ale po cestě četli její knihu Perličky dětství. Věra totiž dostala v roce 1939 do svého kufříku do Anglie jednu věc navíc, která nebyla na povoleném seznamu. Deník. "Tatínek mi podal prázdný deník a řekl:,Když jsi smutná nebo když se něco pěkného stane, tahle knížka je plná prázdných stránek. Chci, abys sem psala. Abychom si spolu mohli, až se vrátíš, sednout za stůl a přečíst si, jak jsi prožívala pobyt v Anglii bez nás." Tak začala spisovatelská dráha Věry Diamantové. Rodiče už sice nikdy nespatřila, napsala však šestnáct knih.

DEN, KDY SKONČILO DĚTSTVÍ

Jsme na zastávce před Kolínem nad Rýnem. Je krásně, Wintonovy děti se fotografují a já mám díky přestávce šanci poznat, že Ruth Hálová (83), jedna z mála Wintonových dětí, které se po válce vrátily do Čech, je velká vlastenka. Největší radostí je pro ni ve Wintonově vlaku speciální vagón, ve kterém jezdíval prezident Masaryk. "Dostala jsem napít z jeho sklenice, seděla v jeho křesle. To je pro mě obrovská čest, protože Masaryka velmi ctím," říká mi paní Hálová, původem z Českého Krumlova. Tam se v roce 1926 narodila, tam ji vyhodili z gymnázia: "Ještě dneska slyším, jak tenkrát Němci skandovali: Juden, heraus!"

I Ruth měla štěstí, že se ve třinácti vešla do vlaku. "Zvláštní je, že se vy všichni novináři ptáte na to samé. Jestli jsme byli smutní? Ani ne. My starší jsme měli plné ruce práce, malé děti ve vagónu nás potřebovaly. V tom okamžiku skončilo naše dětství, stali se z nás dospělí. Bylo jasné, že máme povinnosti k mladším. V kupé jsem měla ani ne dvouleté batole, jeho maminka mi podala přes okno láhev mléka s dudlíkem a prosila mě, ať ji chlapečkovi dám, aby usnul. Já jsem flašku dala pod dřevěnou lavici, na které jsme seděli a fake Watches spali. A jak se ten vlak rozjel, mléko se vylilo a kluk neměl nic. Celý vagón se tehdy skládal, každý měl kousek čokolády, kterou jsme toho malého krmili."

ŽIVOT PO ŽIVOTĚ

Když se Wintonovy děti v synagoze v Kolíně nad Rýnem, kde na cestě vlakem nocujeme, sejdou poprvé samy, bez rodinných příslušníků a bez novinářů, povídají si o jediném: jak naložili se svým životem.

Tom Berman (75) se mnou den poté sedí v jídelním voze u sklenky vody bez bublinek. Chce mi totiž ukázat dopisy od maminky. Má je s sebou. Psala mu často, před válkou to bylo ještě možné; pošta přestala chodit hned po 1. září 1939. "Dopisy adresovala mým adoptivním rodičům do Skotska. Jak vidíte, mluvila hlavně o tom, co rád jím. Taky psala recepty a radila, jaké mi mají vařit polévky, ty byly tehdy moje gusto," vzpomíná muž, kterému bylo v době odjezdu pět let.

"Během války jsme se v naší rodině smáli asi jen jednou," říká profesor Berman. "Ve fotografickém ateliéru byl vystaven portrét malého chlapečka. Byl jsem to, nevím proč, já. Pod fotografií byl nápis, že jsem typické árijské dítě," dokončuje vtip tento vynikající izraelský vědec, jeden z předních světových specialistů na pitnou vodu.

Nikdy nenavštívil Terezín ani Osvětim. "Možná jsem pro návštěvu Osvětimi příliš citlivý, nevím," říká. "Ale vnučky už se podívat byly," doplní, když kolem nás do kupé procházejí dvě dospívající dívky. Ta starší, devatenáctiletá, si vzala kvůli Wintonově vlaku pár dní volno ze služby v izraelské armádě. Je na svou pozici vojačky pyšná.

Vždyť její dědeček přišel po válce do Izraele právě proto, že chtěl téhle zemi pomoct. Byl totiž opět jediný, kdo z rodiny přežil válku.

Stejně jako Hana Slomeová (84), žena původem z Ostravy, která dnes žije v New Yorku a už dvanáct let se znovu učí česky. Mluvit i po letech v exilu dobře česky je pro mnohé Wintonovy děti věcí národní hrdosti.

Dřív než s Hanou Slomeovou se seznamuji s jejím vnukem. Talovi je jedenáct - a tak ve vlaku často řešíme kvalitu mobilů. Tal svou účast v historickém Wintonově vlaku přirovnává k něčemu tak výjimečnému, jako když před pár lety našel u jezera malého kolibříka s polámaným křídlem: "Chtěl jsem ho vzít do ruky, myslel jsem si, že bude vděčný, on se ale hned, i s bolavým křídlem, snažil uletět," vyprávěl.

 

Wintonovy děti, s nimiž jsem měla tu čest mluvit, mi připadají stejné. Kdysi dávno jim polámali křídla, ony ale dokázaly znovu odletět. Všechny bez rozdílu.

PŘÍBĚH NICHOLASE WINTONA

V prosinci 1938 požádal Martin Blake, jeden z pracovníků Britského výboru pro uprchlíky z Československa (BCRC), svého přítele Nicholase Wintona, který se chystal na dovolenou do švýcarských Alp, aby místo lyžování přijel do Prahy a pomohl organizovat dětské transporty. Nicholas Winton do Prahy odjel. Tak byla založena Dětská sekce BCRC, kterou Winton později řídil z Londýna, kde vyhledával adoptivní rodiče a vyřizoval adopce u úřadů. To všechno vedle své normální práce.

V Praze bylo také třeba shromáždit potřebné dokumenty od rodičů, kteří měli zájem poslat své dítě do Anglie, a vyřídit u německých okupačních úřadů povolení k vycestování. To vše se dělo pod neustálým dohledem gestapa.

První Kindertransport (dětský transport) z Prahy byl vypraven v březnu 1939 s pouhými dvaceti dětmi. Nejpočetnější byly transporty červencové (každý měl až dvě stě dětí). Poslední objel 2. 8. 1939, kdy počet zachráněných dosáhl 669. Za svou největší životní prohru Nicholas Winton považuje fakt, že poslední transport, který vypravil 1. září 1939 s dvě stě padesáti dětmi, už nevyjel. Začala totiž 2. světová válka. Z dětí, které měly odjet, většina holocaust nepřežila.

Nicholas Winton svůj čin nepovažuje za nic výjimečného, nikdy o něm sám nemluvil. Jeho žena Greta však v roce 1988 nalezla seznamy dětí na půdě, u Wintonových v domě. Vše předala historičce Elizabeth Max welové, která zorganizovala setkání Wintona s jeho "dětmi" v pořadu BBC Thats Life (Takový je život). Pozornost veřejnosti se k Wintonovi upřela i po filmech slovenského režiséra Mateje Mináče Všichni moji blízcí (2001) a dokumentu Síla lidskosti (2002). Mináč právě teď dokončuje další hraný dokument s názvem Nickyho rodina. V roce 1998 získal N. Winton od Václava Havla Řád T. G. Masaryka, v roce 2002 byl královnou povýšen do šlechtického stavu. Jeho jménem je také pojmenována planetka číslo 19384 - Winton. Z iniciativy českých studentů vznikla nedávno petice, aby byla siru Wintonovi udělena Nobelova cena míru

DĚTSKÉ TRANSPORTY

Dětské transporty se před válkou organizovaly po celé Evropě, ne však z Prahy. Šest set šedesát devět převážně židovských dětí proto zachránil před nacisty skutečně Nicholas Winton, který je v Praze pomohl "založit" a zorganizovat.

Po křišťálové noci, někdy označované též jako říšský pogrom, která se odehrála v noci z 9. na 10. listopadu 1938 v Německu, k němu připojeném Rakousku a v Sudetech, se svět zhrozil. Pouze Británie však byla kvůli situaci, která jednoznačně ohrožovala židovské občany, ochotna rozvolnit přistěhovaleckou politiku.

Britský premiér Neville Chamberlain se sešel s anglickými židovskými představiteli. Ti žádali, aby umožnil vstup ohroženým dětem. Vládě byl tak předložen konkrétní plán záchrany; návrh prošel parlamentní debatou a byl posléze schválen. Tímto způsobem se do té doby, než 1. září 1939 začala druhá světová válka, do Anglie dostalo deset tisíc převážně židovských dětí z Evropy.

Vycestovat však mohli skutečně jen občané mladší sedmnácti let, aby neohrozili britskou zaměstnanost a státní finance. Každá anglická rodina, která si chtěla vzít dítě k sobě domů, proto musela zaplatit padesát liber (Nicholas Winton tuto platbu odhaduje na tisíc liber v dnešních penězích, tedy skoro třicet tisíc korun).

Například ve Spojených státech zákon o přijetí dvaceti tisíc dětských uprchlíků zamítli. Jedním ze zásadních důvodů tehdy bylo, že přijetí dětí bez rodičů je proti zákonům Božím.

. Text: Veronika Bednářová

 

 

 

 

 

 

WORKSHOP + NEWS
ZAHRANIČNÍ WORKSHOPY JANA ŠIBÍKA 2018

HAVANA, BUDAPEŠŤ, JERUZALÉM, BETLÉM,

KALKATA, VÁRÁNASÍ

 

WORKSHOP JANA ŠIBÍKA 2018

DÁRKOVÝ POUKAZ - DIGITÁL

TERMÍNY WORKSHOPU 2018 

10 hodinový workshop

Cena workshopu: 2700 Kč

Přihláška: sibik@volny.cz 

WORKSHOP JANA ŠIBÍKA 2018

DÁRKOVÝ POUKAZ -  MOBIL

TERMÍNY WORKSHOPU 2018

Sedmihodinový workshop

Cena 1900 Kč

Přihláška:sibik@volny.cz

KNIHA JAN ŚIBÍK - DESET LET

 

KNIHA JAN ŠIBÍK - DESET LET 

ORIGINÁLNÍ, AUTOREM PODESANOU FOTOGRAFIÍ 

VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

http://bit.ly/2myWHEh

INSTAGRAM PHOTONEW
Instagram
31.01.2013
27.01.2013
26.01.2013
\
BOOKS FOR SALE

JAN ŠIBÍK -  DESET LET

VČETNĚ ORIGINÁLNÍ, AUTOREM

PODEPSANÉ FOTOGRAFIE

O ROZMĚRU 24X33 CM

VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

 http://bit.ly/2myWHEh

 VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

 http://bit.ly/2myWHEh

 

Deset let, tak se jmenuje nová kniha Jana Šibíka. Jak název napovídá, završuje desetiletou práci autora, jenž dlouhodobě formuje podobu české reportážní fotografie. Přírodní katastrofy, KLDR jako bizarní relikt komunismu, ale také arabské jaro, občanská válka na Ukrajině, a hlavně utečenecká vlna dosud nebývalých rozměrů, to jsou témata, jimž se Jan Šibík během uplynulé dekády věnoval. Ve svém celku se kniha stává svědectvím o proměně světa, k níž v tomto období došlo. Světa, v němž ideologie nesvobody a násilí hledají a nabývají novou tvář. V tom je zásadní myšlenkové poselství Šibíkových fotografií.


Text: Dan Hrubý

 

VIDEO  
JAN ŠIBÍK- HYDE PARK, ČT
This div will be replaced

Next videos:
1. INTERWIEV JANA ŠIBÍKA NA Z1
2. Šibík, Šíma - Revoluce v Egyptě, ale fakt né vážně
3. FILM "ĎÁBEL V NÁS" - 1. část
4. FILM "ĎÁBEL V NÁS" - 2. část
5. ZÁPLAVY V PÁKISTÁNU ŠIBÍK+ŠÍMA
 
 
Garážová vrata I Svěží vítr I Majla.cz I Tanec Ostrava I Mareti I Betonové výrobky I Slovenské reality