JAN ŠIBÍK PHOTOGRAPHER
Jan Šibík - photojournalist
MOST POPULAR STORIES
THIS WEEKOVERALL
¨
 
TEXT

JEDEN ZE STA!

 

Stojím na chodbě v pátém patře lvovské nemocnice na sídlišti Toponá, v centru rychlé lékařské pomoci, a čekám na rentgen plic. Fronta deseti lidí s podomácku šitými gázovými rouškami chrchlá přede mnou, jedna ze čtyř přítomných zdravotnic mi posmrkává přímo do obličeje. Rychlou ukrajinštinou mi z roušky do roušky něco povídá. Zřejmě to, že virus Pandemic H1N1 2009 zde obdržím zdarma a takřka bez čekání.

  

Jsme ve Lvově už třetí den a stále hledáme ve stínu řeckokatolických, římskokatolických i pravoslavných katedrál stopy paniky, kterou po celém světě šíří PR oddělení farmaceutických firem s hysterickými novináři za zády. A ono nikde nic. Ano, za poslední tři týdny se v jedenácti okresech na západě skoro padesátimilionové Ukrajiny nakazilo chřipkovým virem 1,3 milionu lidí a na tři sta z nich umřelo. Počítá ale někdo oběti běžné, sezónní chřipky? Nebude jich náhodou stejné množství? A není občas podobně jako u českých případů nakažení tzv. prasečí chřipkou jen okolností, zatímco skutečná příčina pacientovy smrti tkví v jiné chorobě?

Jisté je jen to, že v samotném Lvově na chřipku a příbuzné respirační choroby od konce října do 17. listopadu zemřelo 89 lidí a město kostelů tak bylo zvenčí pasováno na evropské Ciudad de México. Ukrajina jako celek pak v první půli listopadu pozorovateli zvenčí evokuje, zvláště po uzavření ukrajinsko-slovenských hranic, fantaskní izolované území z aktuálního sci-fi thrilleru District 9. A co na to pozorovatel zvnitř?

 

„Masok nemae“

 

Přes víkend se v historickém centru ukrajinské kulturní metropole, zařazeném na seznam památek UNESCO, prochází po korze a v přilehlých tržištích jen hrstka lidí s rouškami. Bílý nebo zelený obdélník zakrývá spodní půli obličeje odhadem jednomu člověku ze sta. A to jsme v epicentru nákazy!

Na lavičkách před majestátní budovou opery hrají ukrajinští důchodci šachy, o kousek dál na tržnici v Teatralne ulici jejich příbuzní z haličského venkova prodávají vyšívané dečky. Dvě z dvacítky starších žen roušky mají, paní Světlana však ne: „Já už jsem chřipku vyležela – čert ví, jestli to byla ta normální nebo ta druhá. Zabíjejí obě stejně, ne? Dva dny jsem měla horečku, třetí den jsem vstala a šla na mši,“ říká žena, kterou podle jejích slov vyléčily vodka, česnek, cibule a „kalina, malina“, tedy pití odvarů z listí bylin a z kůry.

Z jiných medikamentů Světlana beztak na výběr neměla. V centru Lvova je lékárna na každém rohu, ale na každých třetích dveřích visí cedule Masok nemae nebo vám totéž řeknou bílé pláště uvnitř. „Ne, nemáme roušky, ani jsme je nikdy neměli. Relenzu a Tamiflu? Ty mají možná v nemocnici, já vám můžu nabídnout tahle preventivní profylaktika,“ povídá mi farmaceutka Marija Timočková v jedné z lékáren sítě D. S. Totéž slyším ještě několikrát; do nemocnice pro prášky mě pošle i lékárnice z Apteky 28 v ulici Kriva lipa. Má svou ručně vyrobenou roušku s kraječkovými pentlemi ležérně staženou pod krkem a nabízí mi krabičku léků na posílení imunity s cenovkou 199 hřiven, tedy přes čtyři sta korun.

Zdá se, že za pořádnou medicínou a za opravdovou nemocí musím přímo do jámy lvové.

 

Pouť po lvovských lazaretech

 

Jednou z největších nemocnic v celé Lvivščině, tedy Lvovské oblasti, je nemocnice pro příslušníky pohraniční stráže na Lyčakivské ulici, kousek od centra. Chřipka tam řádí jako všude jinde, návštěvy na odděleních jsou zakázány. To mě zajímá. Rychle projdu vrátnicí kolem dvou starších mužů sklánějících se nad počítačem a ženu se parkem směrem k mnohapatrové budově. Míjím pár mladíků ostříhaných na ježka, zahalených do vojenských khaki županů se zeleným lemováním jak z dob dobrého vojáka Švejka (jeho socha dřepí u bronzového půllitru piva kousek odtud, před Vídeňskou kavárnou na Prospektu Svobody). V úzkých koridorech prvního a druhého patra se konečně dočkávám vyšší koncentrace roušek. „Namordnik“ neboli náhubek, jak látkové ochraně přezdívají trhovkyně – prodavačky kefíru a nakládaného zelí –, tu má každý druhý, ale není to žádná tryzna za mrtvého milovníka roušek Michaela Jacksona. Tihle lidé pod namordniky skrývají chřipkové bacily, nechtějí nikoho nakazit.

Po deseti minutách bloudění špitálem narážím na blonďatou sestřičku a uctivou směsí chatrné ruštiny a děravé ukrajinštiny se jí optám, kde bych si tu jakožto cizinka mohla nechat udělat testy na „kalifornijskij hrip“. Podezíravě se na mě podívá: „Ale my tu svinjačij hrip nemáme!“ Připadám si jako agentka tajné služby uprostřed Potěmkinovy vesnice. Ale že je císař nahý, mi odmítne potvrdit i primář Pavlo Mykolajovyč Križko: „Podívejte, vám jako cizince nemůžu o chřipce říct vůbec nic. Jak jste se sem vůbec dostala? Jakže se jmenujete?“ Poznám, že jde do tuhého, a zdvořile se pakuju. „Zavolám na vás kontrarozvědku,“ přidává mi pan doktor Križko na cestu do dalšího špitálu.   

 

Ve stopách Tymošenkové

 

Ukrajinská premiérka Julija Tymošenková navštívila 4. listopadu dětskou kliniku a nemocnici na sídlišti Topoľná (ano, předvolební kampaň se už rozjela; prezidentské volby plánované na 17. ledna nakonec kvůli chřipce odloženy nebudou) a já si v duchu amerického dokumentaristy-aktivisty Michaela Moorea říkám: Když mohla ona, proč bych nemohla já?

Nasedám do malé bílé maršrutky, zaplatím hřivnu a pětasedmdesát kopijek (necelé čtyři koruny) a spolu s třicítkou cestujících odjíždím z malebných uliček Lvova do blátivého pole Topoľné. Mezi starými psy a starými ladami se motají staří lidé (samozřejmě bez roušek), ze strupatých paneláků visí do podzimního deště šňůry s prádlem. Stoupám do kopce k nemocnici, když tu zřím zázrak! Místo obvyklého papíru s nápisem Masok nemae se ze dveří krámku Posmil Sonja třepetají fáčové roušky. Paní Sonja mi jeden pětivrstvý fáčový obdélník prodává za dvě hřivny – prý ho nešila sama, to jedna výrobnička na pleny a kapesníky zavětřila příležitost.

Nějakých sto metrů od obchůdku mě vítá „miska ditjača klinična likarnja“, betonový moloch, do jehož dveří s cedulemi „karantin po hripu“ vcházejí orouškovaní pacientíci s rodiči. „Kvůli epidemii chřipky jsou návštěvy na odděleních zakázané,“ upozorňuje mě sestřička, když se po prohlídce na místní poměry celkem moderního špitálu a po společenské konverzaci se třemi nemocnými vracím dolů na traumatologii. „Já vím. Já chci na příjem, s podezřením na chřipku,“ povídám jí a skupinka maminek s ratolestmi se okamžitě odtáhne do kouta a jeden druhém zkontroluje, zda roušky (které ve většině případů beztak nejsou k ničemu) opravdu sedí na nose i na puse. Musím však o dům dál – na dětskou nemocnici jsem prý moc stará. Snad mě přijmou na nedaleké pohotovosti na Mykolajčukově ulici.

Právě tam přivezli 29. října, přesně v den „mediálního“ začátku epidemie, prodavačku cukrovinek Natalju s akutní hypertonickou krizí. Na diagnózu Natalja musela kvůli návalu chřipkařů čekat čtyři dny, po dvou týdnech ji odvezli domů. Nedoléčenou. „Nejprve nové případy chřipky ukládali do jednoho křídla nemocnice, potom postele začali dávat i na chodby jak v polním lazaretu. Pak přijela Julija Tymošenková, nás zalígrovali na pokojích, ona během deseti minut prošla prázdné chodby a odjela,“ vzpomíná matka tří dětí, z nichž letos v listopadu prodělala chřipku (obyčejnou, třídenní) jen blonďatá osmačka Ljuba. Natalja však dceři odmítla dávat Tamiflu, protože je podle ní špatné pro játra, a tvrdošíjně odmítá rodinu nechat očkovat. „Nakonec většinu z nás, pacientů bez teploty, rozvezli domů, abychom se nenakazili od těch s chřipkou. Ti zaplnili celou nemocnici. Za den přivezli třeba třicet lidí, u kterých nevěděli, jaký typ viru přesně mají. Vypukla panika jak o posledním soudu,“ končí Natalja své vyprávění, podá mi ruku a v duchu místních zvyklostí mě políbí na obě tváře. Kvůli nějaké chřipce se přece nezačne chovat jinak než obyčejně!

 

Poslední soud

 

Nemocnice s první pomocí na Mykolajčukově ulici: obstarožní bílé sanitky, opotřebované bílé roušky, pravoslavná kaplička Matky Boží v druhém patře hlavní budovy a kolmo na nepatřičně působící kostelní lavice hned devět lékáren v řadě. Farmaceutka v jedné z nich se jen směje, když se ptám po rouškách, Relenze a Tamiflu. Nečekám, až mi jako v ostatních lékárnách nabídne vitamíny, a popíšu jí své imaginární příznaky. Zvážní a posílá mě do pátého patra na rentgen.

Skličující atmosféra před místností RTG mě okamžitě pohltí. Pach chemikálií v ponuré, nevětrané chodbě, kašlání a předzvěst pozitivních nálezů na plicích se vznáší ve vzduchu spolu s tušenými viry. Říkám sestře své jméno s tím, že doklady nemám a že jsem cizinka, a řadím se jako číslo jedenáct za většinou postarší spolutrpitele. Všichni vypadají, jako by se chystali následovat ony dosavadní tři stovky ukrajinských obětí viru, který český Státní zdravotní ústav po vzoru Světové zdravotnické organizace (WHO) označuje jako „Pandemic H1N1 2009“. Stres mi téměř okamžitě vyžene tlak nahoru, začne mě bolet hlava. „Chceš-li poznat, co je dřina, kup si kolo Ukrajina,“ napadne mě. A pak: „Chceš-li chytit chřipku v chvilce, dej polibek Ukrajince.“ Rýmovačky mě ale vůbec neuklidní.

Fronta nabalených a zpocených pacientů se za deset minut ani nehne, zato mně během čekání na vyšetření začalo pod rouškou téct z nosu a na prsa padl kámen, který mě nutí odkašlávat ve sboru s ostatními. Dřív než mi řeknou, že jsem úplně zdravá, onemocním tady! V návalu lehké paniky seběhnu dlouhé schodiště a na čerstvém vzduchu si poprvé uvědomím, že hrozba chřipky přestane působit jako mediální konstrukt, když se vás nákaza přímo dotkne.  

 

Uvnitř chřipkové bubliny v Mexiku a Ukrajině

 

Je tomu půl roku, co WHO zvýšila stupeň hrozby pandemie prasečí, později mexické a ještě později A(H1N1) chřipky na pátý ze šesti. WHO tehdy vyhlásila, že pokud by pandemie nastala, může zasáhnout až 1,5 miliardy lidí a přibližně sedm milionů z nich zabít. Tato zpráva mě zastihla v Ciudad de México, kde jsme s Honzou Šibíkem mapovali nástup a postupné vyvanutí nového typu chřipky. Ten v České republice k 12. listopadu nakazil 486 lidí, z nichž jednoho zabil.

            Podle lvovského deníku Vysokij zamok ze 17. listopadu chřipka poměrně rychle ustupuje; 14. listopadu bylo ve Lvivščině pětkrát méně nemocných než 9. listopadu. A i když byla mexická situace nepochybně mnohem dramatičtější – lidé se neznámého viru báli podstatně víc než dnes viru poznaného –, některé mexické jevy se na západě Ukrajiny opakují. Žáci a studenti mají třítýdenní prázdniny, ale nevyjeli si na venkov jako v Mexiku. Večer zaplní kluby a restaurace, popíjejí přímo z lahve vodku, posílají si kolem stolu cigaretu: „Jaká chřipka? Nikoho nemocného neznám. Sám jím sádlo a česnek a pil bych vodku, kdybych neabstinoval. To posílí imunitu,“ popisuje mi svůj způsob odolávání chřipce středoškolák Andrij. Jeho babička, která chřipku přechodila, patří ve třičtvrtěmilionovém Lvově k místní ani ne jednoprocentní polské menšině. Je jednou z živoucích připomínek fenoménu Leopolis multiplex, Lvova přetékajícího identitami: kavárny rakousko-uherského mocnářství jsou zaplněné ruštinou postsovětské minority, zato Poláci vzpomínají na krásné časy Haliče ve Starohebrejské ulici, kde místa někdejších židovských krámků okupují módní butiky kosmopolitních Lvovanů-Evropanů.

            Stejně jako v dubnovém Ciudad de México, také v nakaženém Lvově se turistický ruch rázem ztlumil skoro k úplné absenci. Restaurace naštěstí nejsou na týden zavřené jako v Mexiku, jen v některých nadnárodních společnostech vás obslouží personál s rouškou. „Loni jsme touhle dobou naplnili 60 % kapacity hotelu, tedy nějakých 45 pokojů. Ještě toto září bylo navzdory krizi procento podobné. Teď ovšem máme hosty v pěti sedmi pokojích,“ rozléhá se hlas recepční Oleny uprostřed liduprázdné haly noblesního Hotelu Grand. Střízlivěji se na věc dívají zaměstnanci dvou lvovských turistických informačních center: „Vždyť už je po sezóně – nevím, co by obchodníci chtěli,“ rozčiluje se tmavovlasá Ljubov Gorbacová. „V pátek třináctého se dokonce majitelé restaurací, hotelů a obchodů sešli na radnici se zástupci města, aby vymysleli strategii, jak do Lvova zase dostat turisty. Podle mě by prostě měli počkat, až chřipková bublina splaskne.“ 

 

Lukašenkova pravda

 

S běloruským prezidentem-diktátorem Alexandrem Lukašenkem lze v máločem souhlasit. Ale když během své návštěvy na Ukrajině prohlásil, že rozruch kolem pandemie chřipky není nic než „provokace farmaceutických koncernů, kterým jde jen o zisk“, snad poprvé za patnáct let jeho autokratického panování Bělorusku jsem pocítila, že i on občas disponuje zdravým rozumem. Na rozdíl od médií, která se na „chřipkové apokalypse“ ráda přiživí. Strach z nemoci na titulní straně je vedle sexu, smrti, peněz a Karla Gotta (který pro mnohé představuje kombinaci všech jmenovaných faktorů) něco, co českou čtenářskou masu celkem spolehlivě přiměje k nákupu novin nebo časopisu a posléze k ataku na lékárny.

Zatímco WHO ukrajinského prezidenta Viktora Juščenka a jeho vládu „chválí za otevřené sdílení vzorků, aby bylo možné doplnit celosvětový monitoring viru o potenciální změny“, český expert na chřipku Jiří Beran poukazuje na to, co se mohlo udělat lépe: „K explozi chřipkového viru na Ukrajině přispěly tři faktory: velmi nízká informovanost obyvatelstva, absence vakcíny a antivirotik a skutečnost, že lidé přicházeli do nemocnic až v pokročilém stadiu choroby (není divu – lékařská péče je pro Ukrajince podstatně dražší než pro nás; pozn. K. K.), kterou navíc v mnoha případech doprovázela řada chronických onemocnění vyvolaných nezdravým životním stylem.“ Epidemiolog Beran stejně jako další odborníci tvrdí, že pandemický virus není od toho normálního příliš odlišný ani počty úmrtí, ani klinickými příznaky, ani strukturou. Prevence je standardní: mýt si často ruce, posilovat imunitu zdravou životosprávou, sportem, otužováním a vitamíny, vyvarovat se kontaktu s nemocnými. A hlavně nepanikařit, nestát se hypochondrem, nebrat útokem lékárny a lékaře. Jak říkal Karl Kraus: „Jednou z nejrozšířenějších nemocí je diagnóza.“

 

Kateřina Kadlecová

 

 

 

WORKSHOP + NEWS
KNIHA JAN ŚIBÍK - DESET LET

 

KNIHA JAN ŠIBÍK - DESET LET 

ORIGINÁLNÍ, AUTOREM PODESANOU FOTOGRAFIÍ 

VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

http://bit.ly/2myWHEh

DÁRKOVY POUKAZ - DIGITÁL 2017

TERMÍNY WORKSHOPU JANA ŠIBÍKA

Termíny: 3.6.

10 hodinový workshop

Cena workshopu: 2500 Kč

Přihláška: sibik@volny.cz 

DÁRKOVY POUKAZ - MOBIL 2017

TERMÍNY WORKSHOPU JANA ŠIBÍKA

Termíny: 27.5. 2017

Sedmihodinový workshop

Cena 1800 Kč

Přihláška:sibik@volny.cz

INSTAGRAM PHOTONEW
Instagram
31.01.2013
27.01.2013
26.01.2013
\
BOOKS FOR SALE

JAN ŠIBÍK -  DESET LET

VČETNĚ ORIGINÁLNÍ, AUTOREM

PODEPSANÉ FOTOGRAFIE

O ROZMĚRU 24X33 CM

VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

 http://bit.ly/2myWHEh

 VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

 http://bit.ly/2myWHEh

 

Deset let, tak se jmenuje nová kniha Jana Šibíka. Jak název napovídá, završuje desetiletou práci autora, jenž dlouhodobě formuje podobu české reportážní fotografie. Přírodní katastrofy, KLDR jako bizarní relikt komunismu, ale také arabské jaro, občanská válka na Ukrajině, a hlavně utečenecká vlna dosud nebývalých rozměrů, to jsou témata, jimž se Jan Šibík během uplynulé dekády věnoval. Ve svém celku se kniha stává svědectvím o proměně světa, k níž v tomto období došlo. Světa, v němž ideologie nesvobody a násilí hledají a nabývají novou tvář. V tom je zásadní myšlenkové poselství Šibíkových fotografií.


Text: Dan Hrubý

 

VIDEO  
JAN ŠIBÍK- HYDE PARK, ČT
This div will be replaced

Next videos:
1. INTERWIEV JANA ŠIBÍKA NA Z1
2. Šibík, Šíma - Revoluce v Egyptě, ale fakt né vážně
3. FILM "ĎÁBEL V NÁS" - 1. část
4. FILM "ĎÁBEL V NÁS" - 2. část
5. ZÁPLAVY V PÁKISTÁNU ŠIBÍK+ŠÍMA
 
 
Garážová vrata I Svěží vítr I Majla.cz I Tanec Ostrava I Mareti I Betonové výrobky I Slovenské reality