Jan Šibík - reportážní fotograf
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
¨
 
TEXT

Brutální Haiti po zemětřesení

Béčkový horor taky ohromuje další a další hrůzou až za hranici představitelnosti. Tady ale ta mrtvola před justičním palácem ležela ještě pátý den a slzy dvouleté holčičky brečící bolestí neutřela po skončení záběru hrdá máma. Tady žádná máma nezůstala. Ale ten princip je fakt stejný – když už si myslíte, že jste viděli to nejhorší, přijdou ještě větší hrůzy.

 

 

 

Haiťani jsou tvrdý národ, zažili víc než většina jiných na světě. Války, nepokoje, přírodní katastrofy. Často se říká, že se tady kombinuje to nejhorší z Afriky a Latinské Ameriky. S touhle zkušeností už člověk snese hodně.

 

Někdy ale přijde taková katastrofa, že zlomí i nejodolnějšího člověka. Některé mění osud jednotlivců, jsou ale takové, které poznamenají celý národ. Ty nejhorší.

 

Přijeli jsme do Port-au-Prince ve čtvrtek ráno, den a půl po zemětřesení. Na první pohled žádné město srovnané se zemí, jak se psalo. Ale bylo znát, že se tu stalo něco strašlivého. Ani ne z těch čtyřpatrových budov, které si jako strašidelný sendvič sesedly do výšky přízemí a rozdrtily všechno živé uvnitř. Ani ne z těch mrtvol na chodníku hlavní třídy, ledabyle přikrytých kusem hadru, zpod kterého vykukovaly zkrvavené nohy nebo ruce natažené v poslední křeči. Ani z toho neskutečného zápachu a hejn much všude kolem. Ale z těch, co přežili. Z jejich výrazů.

 

Port-au-Prince připomínalo mraveniště, do kterého kopla obří bota. Statisíce lidí vyrazili do ulic. Jaeger LeCoultre Replica Watches Chaotický pohyb sem a tam, rychlá chůze, ale obličeje s prázdným výrazem, ze kterého jde číst, že nikdo neví, kam jde a proč zrovna tam, ale že chce někam pryč. Pryč od toho, co se stalo.

 

V sutinách zřícených domů, škol i obchodů nikdo nekopal, nikdo se ani nepokoušel dostat se k zavaleným. Pod sutinami zůstali jejich rodiče, děti, příbuzní, známí. Ještě chvíli po katastrofě zkoušeli volat o pomoc. Jako třeba v jedné základce v centru města, ke které nás vede kluk, sotva patnáctiletý, chlubící se ale titulem „člen místního krizového výboru“. Ještě v úterý odpoledne to byla třípatrová budova, teď je nižší než okolní chatrče. „Slyšeli jsme hlasy, dětské volání o pomoc. Zkoušeli jsme odstranit sutiny, ale bez techniky to byla marná práce,“ vysvětluje Evens, bez známky dojetí nebo lítosti v hlase. Teď je na tomhle místo ticho. Ticho, ze kterého i ve čtyřicetistupňových vedrech mrazí.

 

Z lidí v troskách se stala statistika. „Tady je tři sta obětí, tady čtyři sta,“ někdy čísla v podání místních kolísají. Evens nás vede o pár desítek metrů dál. Stávalo tu lyceum s poetickým názvem „Park andělů“. Úterý odpoledne dalo tomuhle jménu nový rozměr. Krátce před pátou končilo vyučování, všichni mířili k východu. Po otřesech přestalo dolní patro existovat. A ze studentů se stala čísla a předmět sporů lidí, kteří se shromáždili kolem nás. Hádají se, jestli jich trosky uvěznili dvě stě, tři sta nebo tisíc.

 

Čtyřicetiletá Milouse prochází kolem sutin a snaží se nahlédnout do zhroucené školy. Pro ní má tahle tragédie jméno. I tvář. Uvnitř jí zůstal jediný syn. Od zemětřesení od školy neodchází, pořád doufá, že se tu ukáže živý. Nebo že aspoň uvidí jeho tělo. Aby měla jistotu, že přišla o to nejcennější.

 

Jméno mají všechny oběti. Teď už to ale málokoho zajímá. Evens nám ukazuje na ulici mrtvolu postarší ženy, přikryté bílým hadrem: „Bydlela tamhle v tom domě, kousek nad řekou. Byla to naše známá.“ A jde dál. Stejně jako všichni kolem. Až o půlhodinu později přichází dvojice mladíků, balí tělo do deky a odnášejí pryč. Skončí v jednom z masových hrobů za městem.

 

Stejně jako desítky těl poházených za zdí Všeobecné nemocnice. Když jsme přijeli, mávali na nás místní a ukazovali na dva obrovské náklaďáky, stojící uprostřed křižovatky. Před ústy si drželi roušky, šátky, nebo jenom vytažený límec košile – znamení, že okolo jsou mrtvá těla. Následující scény vracejí vzpomínky na záběry z Osvětimi, kde bagry před sebou hrnuly těla obětí do masových hrobů. Civilizace za těch pětašedesát let pokročila – tady se obří lžíce neúprosně zakusuje do tlejících těl a bagrista svůj hrůzný náklad sype do přistaveného náklaďáku. Děsivá parafráze na Milana Kunderu: ať mrtví ustoupí živým. Z lidských těl se stalo smetí. Nebezpečné smetí. Na úctu k mrtvým není čas. Smrt z nich udělala hrozbu pro živé. Priority jsou jasné a sentiment se na současném Haiti nepěstuje.

 

O dvacet metrů dál – místo, kde se rozdělují budoucí oběti bezejmenného bagristy od těch, kteří se budou dál snažit žít. Všeobecná nemocnice je největší ve městě, právě sem míří zranění ze všech koutů Port-au-Prince. Tady se soustřeďuje utrpení celého města.

 

Budovy jsou poškozené, místní se bojí držet pacienty uvnitř. Leží tedy na příjezdových cestách, parkovištích – na matracích, polorozpadlých nemocničních lůžkách i jenom na papírových kartonech. Kapačky u postele 32leté Florence upevnili na ceduli „Parking Reservé“. Má vcelku štěstí – vyšlo na ní lůžko. S banální řeznou ránou na noze ale čekala na ošetření tak dlouho, až jí tu nohu museli amputovat. To byl jediný okamžik, kdy viděla lékaře. Od té doby se o ní zase starají jenom její příbuzní. Ale infekci u ní aspoň zachytili včas, přišla jenom o nohu – bagristovi za zdí nemocnice zatím unikla.

 

Místní nestíhají, pomoc ze světa sem přichází jenom pomalu. Trojice amerických lékařů rychle prohlíží zraněné. Ty nejakutnější případy posílají do fronty na operaci. Provizorní sál vyrostl v jednom z pokojů chirurgie, tři operatéři se nezastaví. Komu nejde o život, musí počkat. I tak je ve frontě už sedm lůžek. Na slunci čekají na naději, že lékaři uvnitř budou dost rychlí, aby na ně došla řada včas.

 

U vchodu na chirurgii sedí matka. V rukou drží nahého chlapce. Dvouleté dítě má po celém těle popáleniny – růžová plocha zničené kůže spolehlivě přebijí tu původní, tmavě hnědou. Chlapec pláče, matka ho marně utěšuje. Houpe ho spíš automaticky, v jejích očích je prázdno. Naděje na tohle místo nepatří.

 

O kus dál asi tříleté děvčátko hlasitě volá mámu. Američtí lékaři ji prohlédli a místním pomocníkům ukázují směrem k sálu - jeden z případů, kdy jde o život. Děvčátko dál pláče. Není tady ale nikdo, kdo by ho utišil – přivezli ho samotné z nejpostiženější části Port-au-Prince. Když se ptám americké lékařky na pár informací, mluví se mnou sotva minutu. Očima stále těká kolem sebe a láme se jí hlas. Ne nadarmo i OSN tuhle katastrofu označuje za největší ve své historii.

 

Trvalo to týden, než se k těm nejpostiženějším začala dostávat pomoc. Tenhle stát nikdy úplně nefungoval, po zemětřesení se ale úplně zhroutil. Velvyslanec v USA se pět dní marně pokoušel spojit s kterýmkoliv z ministrů haitské vlády, Barack Obama dvakrát marně volal haitskému prezidentovi. Policie, armáda, úřady – všechno přestalo fungovat. Svět posílal pomoc, problém ale byl, jak ji sem dostat. Otřesy zničily místní přístav, zůstalo tedy letiště (bez řídící věže) a jedna silnice z Dominikánské republiky. Letadla s pomocí se při přistání na letišti v Port-au-Prince naváděla sama. Když kontrolu převzali Američani, nepustili třeba na přistání letadlo Lékařů bez hranic a jejich chirurgové pak museli pilky na amputace shánět na místním tržišti. Zato let vypravený jedním z amerických guvernérů povolení dostal. Ze země odvezl několik desítek haitských sirotků.

 

Když už se ale pomoc na Haiti dostala, přišel hlavní problém. Humanitární organizace většinou reagují na požadavky místní vlády – ta určuje, kde je pomoc nejvíc zapotřebí. Na Haiti ale tenhle partner chyběl. I místní misi OSN zemětřesení úplně ochromilo. V troskách zdejšího hlavního úřadu zahynuli desítky lidí, včetně jeho šéfa.

 

Pět dní po katastrofě nás v nejpostiženějším městě Haiti vítali jako první vyslance západního světa. Místní odhadovali, že tu otřesy zničily devadesát procent budov. Na pomoc tu ale stále čekali marně.

 

Haiťani se o sebe museli postarat sami. Komu tekla voda, zařídil si výhodný byznys – prodával jí sousedům. I tak se o ni kolemjdoucí prali. Ve zdejších slumech opět začaly vládnout obávané gangy. Místní se na noc shromažďovali do větších skupin a drželi stráž, aby ubránili, co zůstalo z jejich majetků. A rabovali obchody. Nebo spíš – brali si to, co jim nebyla schopná dát jejich vláda ani svět.

 

Ale taky, co se kde namanulo. Jako ten kluk, který v troskách toho, co zbylo z někdejší bohaté obchodnické čtvrti narazil na místní policii. Šlo to rychle – jediné varování a pak hned výstřel z brokovnice do rabujícího davu. Policista v kulichu a neprůstřelné vestě nikoho netrefil, rána ale splnila svůj účel. Jako všichni ostatní, i kluk odhodil ukradené věci a utíkal. Měl ale smůlu. Skončil na zemi, hlavu přišlápnutou teniskou jednoho z policajtů. Nakonec ho pustili, jeho lup ale putoval do policejní dodávky. Jedna z prvních scén, kdy začal fungovat zdejší stát. Bylo to ale taky právě rabování, kdy jedinou reakcí Haiťanů na všechno kolem nebyla absolutní letargie.

 

Ten týden jsem hledal v troskách Haiti trochu světla, něco pozitivního. Marně. V lopatě bagru jsem našel mrtvolu ženy, kterou sutiny zabily při porodu – ven už se dral nový život. Nebo porod na kusu koberce uprostřed křižovatky hned den po zemětřesení. Ani tady se neozval křik novorozence. Matku zavalily trosky a musela v bolestech porodit mrtvá dvojčata. V pekle není na optimismus místo.

 

Text: Michal Kubal, ČT

 

 

WORKSHOP + NEWS

ZAHRANIČNÍ WORKSHOPY 2018

KALKATA, VÁRÁNASÍ

 

DÁRKOVÝ POUKAZ -  MOBIL


WORKSHOPY 2018

Sedmihodinový workshop

Cena 1900 Kč

Přihláška:sibik@volny.cz

DÁRKOVÝ POUKAZ - DIGITÁL


WORKSHOPY 2018 

10 hodinový workshop

Cena workshopu: 2700 Kč

Přihláška: sibik@volny.cz 

 

KNIHA JAN ŠIBÍK - DESET LET 

ORIGINÁLNÍ, AUTOREM PODESANOU FOTOGRAFIÍ 

VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

http://bit.ly/2myWHEh

INSTAGRAM PHOTONEW
Instagram
31.01.2013
27.01.2013
26.01.2013
\
BOOKS FOR SALE

JAN ŠIBÍK -  DESET LET

VČETNĚ ORIGINÁLNÍ, AUTOREM

PODEPSANÉ FOTOGRAFIE

O ROZMĚRU 24X33 CM

VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

 http://bit.ly/2myWHEh

 VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

 http://bit.ly/2myWHEh

 

Deset let, tak se jmenuje nová kniha Jana Šibíka. Jak název napovídá, završuje desetiletou práci autora, jenž dlouhodobě formuje podobu české reportážní fotografie. Přírodní replica prada handbags katastrofy, KLDR jako bizarní relikt komunismu, ale také arabské jaro, občanská válka na Ukrajině, a hlavně utečenecká vlna dosud nebývalých rozměrů, to jsou témata, jimž se Jan Šibík během uplynulé dekády věnoval. Ve svém celku se kniha stává svědectvím o proměně světa, k níž v tomto období došlo. Světa, v němž ideologie nesvobody a násilí hledají a nabývají novou tvář. V tom je zásadní myšlenkové poselství Šibíkových fotografií.


Text: Dan Hrubý

 

 
Garážová vrata I Svěží vítr I Majla.cz I Tanec Ostrava I Mareti I Betonové výrobky I Slovenské reality