JAN ŠIBÍK PHOTOGRAPHER
Jan Šibík - photojournalist
MOST POPULAR STORIES
THIS WEEKOVERALL
¨
 
TEXT

 KONEC STARÝCH ČASŮ

Je to zvláštní. Zdráháš se najmout člověka, aby tě táhl jako kůň (samozřejmě, mohl bys říct jako dobytek a znělo by to mnohem hůř) přes tohle šílené město, a přitom jsi jeho nadějí. Částka, kterou studem ochromený cizinec zaplatí, je přece o tolik větší než těch pár šupů, které člověk-kůň dostane od místních.

Ponižovat jiné je ponižující.

A tak vítězí slušnost, vychování, korektnost, ostych, vlastně nevím co přesně (možná i kus lakoty platit za vlastní svědomí). Lidského rikšu si většina západních turistů, kteří do Kalkaty přijedou, nenajme.

Naopak.

S pohrdáním pozorují blahobytné obyvatele té bohatší – jižní části města –, jak se nechávají vozit přeplněnými ulicemi. Trůní na vystlaných sedačkách – nad kouřícími auty (z továren indického velkoprůmyslníka Taty), osly i motocykly.

Výš než ostatní.

Páni.

Táhnou je muži svlečení do půli těla. Jsou bosí, jen občas mají pantofle s volnou patou – jejich podrážka mlaská, když se rozběhnou, aby zaplnili mezeru mezi smradlavými automobily. Běží, aby ti náhodou nepřišlo, že jsou líní, staří nebo unavení, a neřekl jsi: Dost! Zastav!

Kůži v dlaních mají ztvrdlou a černou. Napadlo mě, že kdybych ji nařízl nožem, žádná krev by z ní neprýštila.

Kolem krku kus hadru jako ručník na otírání potu.

V ruce malý kulatý zvoneček. Bydlí na ulici.

A nedožijí se víc než čtyřiceti čtyřiceti pěti let.

Rikšové. Tady, v Kalkatě, na posledním místě světa.

DĚTI SLAVNÉ INDIRY

Když koncem osmdesátých let minulého století vrcholila bídná hospodářská politika Gándhíů (Indira Gándhíová byla zavražděna při atentátu v roce 1984, úřad premiéra převzal syn Rádžív), v Západním Bengálsku podtržená neschopnou vládou komunistů, respektive místní odrůdy marxistického učení, dosáhl počet lidských rikš v ulicích Kalkaty padesáti až sedmdesáti tisíc.

Obvykle z Biháru – nejchudší části celé Indie.

Přistěhovalci z vesnice, příslušníci nízkých zemědělských kast nebo jejich děti, kterým se nepodařilo ani tak málo – uchytit se v některém z pěti a půl tisíce kalkatských slumů (dodnes v nich žije třetina obyvatel města).

Byla to mizerná doba.

Jedna továrna za druhou končila s výrobou.

V Kalkatě vládla bída.

A tak nezbylo než otročit zapřažený do rikši. Vozit ty šťastné, jimž kastovní původ, malý obchod nebo příslušnost k rozbujelé byrokracii zajišťovaly obstojné živobytí.

Od té doby se mnoho změnilo. Indická ekonomika roste. Situace se začala díky centrální vládě zlepšovat už v polovině devadesátých let a v novém století prožívá Indie ekonomický boom.

Kalkatu ovládly informační technologie – pohltí obrovské množství pracovních sil. A i když centrum města stále připomíná rozbořené kulisy viktoriánské doby, zlaté éry, v níž byla Kalkata druhým největším městem britského impéria, je jenom otázkou času, kdy lesk prosperity (ocel, sklo a beton) překryje rozpadající se domy a paláce.

Pohltí zbytky reklamních štítů z koloniálních dob.

Srovná se zemí slumy.

A chudáky vytlačí z centra, na okraj města.

Ano, lidé tu bohatnou (a jiní lidé – ti na Západě – jsou překvapeni, že si mohou místo jedné láhve mléka koupit dvě – safra! – ceny potravin stoupají).

Rikšové ubývají.

Je jich pět, nanejvýš deset tisíc. Vozí děti do školy i zásoby do malých restaurací.

A blíží se jejich konec. Zákaz.

Jakkoli ho úřady od poloviny sedmdesátých let oznamují vcelku pravidelně, aby ho pokaždé zrušily s tím, že lidské rikši jsou součástí historie a tradice tohoto města.

Současná vláda Západního Bengálska považuje tento způsob obživy za otrocký a člověka nedůstojný. K tomu přistupuje poměrně absurdní argument (pro hlubokou sociální nerovností a kastovní tradicí poznamenanou společnost možná srozumitelnější), že rikšové brzdí provoz a způsobují zácpy.

Po pravdě řečeno – je to spíš naopak.

Rikšové jsou v centru přelidněné Kalkaty často nejrychlejším dopravním prostředkem. Pro ty, kteří se je nezdráhají použít.


KONEC CESTY

Je večer, procházím ulice ve středu města (snad kilometr od Howardova mostu, dominanty města – je na něm nápis: „Buď hrdý na svůj most!“) směrem k Novému tržišti.

Do čtvrti Čovringhí.

Je jich tu nejvíc.

Mají tu základnu – štafl (hloupé slovo, když si vzpomenu na pražské taxikáře) –, ano, mají tu svoje doma.

Na mizerné ulici, kde se lidé myjí u hydrantu.

A močí na okolní zdi.

Zaparkovali svoje rikši – jednu vedle druhé, při domovní zdi – a unaveně se vyškrábali na sedačky, v nichž přes den vozili svoje zákazníky – boháče. Ale pro ně je každý boháč. Když večer zaplatí za pronájem skutečným majitelům rikš, zůstane jim sotva čtyřicet korun. Za den nadlidské dřiny.

Do konce roku – takový termín si vláda dala.

Bohatnoucí kabinet si může dovolit to, o čem se jeho – komunismem posedlým – předchůdcům ani nezdálo. Největším chudákům nakoupí a rozdá cyklorikši.

Aspoň o tom mluví.

A oni? Ti, jichž se rozhodnutí vládních úředníků týká?

Vlastně netuším, jak vidí svou budoucnost. Konec tradičního způsobu dopravy, který se objevil poprvé v Singapuru kolem roku 1860 a do Indie pronikl asi o dvacet let později.

Jenom se smějí.

Pozdravíš.

Smějí se.

Zeptáš se na počasí.

Smějí se.

Na život.

Smějí se.

Na smrt, pořád stejně.

Pak se ještě chvíli šklebí se zavřenýma očima do paprsků zapadajícího slunce. Slezou, hodí pod rikšu hadr a usínají.

HLEDÁNÍ MALEBNÉ BÍDY

Hotel Fairlawn vede arménská majitelka Violet a číšník – v tradičním oděvu, s nakroucenými sikhskými kníry a dýkou u pasu – svolává hosty k večeři.

Udeří do gongu zavěšeného ve dvoraně.

Připravení číšníci mají bílé rukavice – na tmavé a opálené kůži září. Kontrast zdůrazňuje jejich čistotu (a naopak, člověka to musí nechtě napadnout – domnělou špinavost těch, co je nosí).

Hosté se scházejí.

Koloniální důstojníci?

Obchodníci Východoindické společnosti?

Afektované dámy z románů Agathy Christie?

Dobrodruzi, kteří již brzy propadnou opiu a hašiši?

Kdepak.

Důchodci z amerického Středozápadu na cestě kolem světa, pařížský učitel s hubenou manželkou na svatební cestě, nově zbohatlí Češi – mohli si dovolit velkou cestu do Orientu a teď se sentimentem hledí na jeho poslední zbytky.

Je to směšné divadlo.

Karikatura koloniálních časů. Kdy Orient voněl kořením a lidé se řídili po staletí platnými zákony (třeba krevní mstou, upalováním vdov po smrti manžela a vůbec žili v takové hezké neindustriální bídě).

Nehybný svět měl řád.

Ale teď?

Cizinec vyjde na ulici, na první křižovatce ho obklopí žebráci, neustávající kravál, smrad z výfukových plynů.

Zmatek.

Jedna pitomá reklama překrývá druhou.

Všichni mají oblečené džíny, saka a kravaty – turbany, fezy, to je dávno pryč. A potom – na první křižovatce se na cizince vrhnou polonazí rikšové a žadoní o svezení. Evropan odmítne (tohle mu slušnost vážně nedovolí).

Ale vyfotí si je jako největší kalkatskou atrakci. To jediné, co zbylo ze starých časů.

Které definitivně končí.

Reflex 27/2008

 

 

WORKSHOP + NEWS
KNIHA JAN ŚIBÍK - DESET LET

 

KNIHA JAN ŠIBÍK - DESET LET 

ORIGINÁLNÍ, AUTOREM PODESANOU FOTOGRAFIÍ 

VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

http://bit.ly/2myWHEh

DÁRKOVY POUKAZ - DIGITÁL 2017

TERMÍNY WORKSHOPU JANA ŠIBÍKA

Termíny: 3.6.

10 hodinový workshop

Cena workshopu: 2500 Kč

Přihláška: sibik@volny.cz 

DÁRKOVY POUKAZ - MOBIL 2017

TERMÍNY WORKSHOPU JANA ŠIBÍKA

Termíny: 27.5. 2017

Sedmihodinový workshop

Cena 1800 Kč

Přihláška:sibik@volny.cz

INSTAGRAM PHOTONEW
Instagram
31.01.2013
27.01.2013
26.01.2013
\
BOOKS FOR SALE

JAN ŠIBÍK -  DESET LET

VČETNĚ ORIGINÁLNÍ, AUTOREM

PODEPSANÉ FOTOGRAFIE

O ROZMĚRU 24X33 CM

VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

 http://bit.ly/2myWHEh

 VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

 http://bit.ly/2myWHEh

 

Deset let, tak se jmenuje nová kniha Jana Šibíka. Jak název napovídá, završuje desetiletou práci autora, jenž dlouhodobě formuje podobu české reportážní fotografie. Přírodní katastrofy, KLDR jako bizarní relikt komunismu, ale také arabské jaro, občanská válka na Ukrajině, a hlavně utečenecká vlna dosud nebývalých rozměrů, to jsou témata, jimž se Jan Šibík během uplynulé dekády věnoval. Ve svém celku se kniha stává svědectvím o proměně světa, k níž v tomto období došlo. Světa, v němž ideologie nesvobody a násilí hledají a nabývají novou tvář. V tom je zásadní myšlenkové poselství Šibíkových fotografií.


Text: Dan Hrubý

 

VIDEO  
JAN ŠIBÍK- HYDE PARK, ČT
This div will be replaced

Next videos:
1. INTERWIEV JANA ŠIBÍKA NA Z1
2. Šibík, Šíma - Revoluce v Egyptě, ale fakt né vážně
3. FILM "ĎÁBEL V NÁS" - 1. část
4. FILM "ĎÁBEL V NÁS" - 2. část
5. ZÁPLAVY V PÁKISTÁNU ŠIBÍK+ŠÍMA
 
 
Garážová vrata I Svěží vítr I Majla.cz I Tanec Ostrava I Mareti I Betonové výrobky I Slovenské reality