sibik.cz

Texty k jednotlivým kapitulám knihy

Výjimečná smrt

Vatikán, duben 2005

Čtyři milióny lidí dorazily do Říma, aby se rozloučily s Janem Pavlem II. Přespávali na ulici i v parcích zachumláni do spacích pytlů, celé dny stáli v kilometrových frontách před bazilikou svatého Petra. 

Je to zvláštní.

Kolik lidské energie se upřelo v tyto jarní dny do jediného místa, bez šance cokoli změnit, zvrátit běh osudu. 

Zabránit smrti.

A pak: ozval se potlesk. Rychle sílil a šířil se čekajícím davem -- Vatikánem –- Věčným městem –- až daleko do piniových hájů na jeho okraji. Kvůli tomu přijeli. Aby poděkovali. Čtyři milióny lidí –-

 jedinému člověku.

Severní Korea, Pchjongjang, květen 2005

Hloupější než hloupost

Ta země se dávno stala karikaturou –- karikaturou komunismu, karikaturou stalinismu a kultu osobnosti, karikaturou sebe samé.

V pět hodin ráno a v deset večer zní korejskými městy hudba –- budíček a večerka. Policisté řídí neexistující dopravu na prázdných křižovatkách –- jako šamani zahánějí rukama duchy dávno mrtvých automobilů. Zemědělci pochodují do práce s rudým praporem v rukou. Pionýři na barevném plakátu propichují amerického vojáka bajonetem (holčičky, i holčičky tu musí bojovat!). V bytech se netopí a všichni hovoří o štěstí.

„Ne, tohle nemohou myslet vážně,“ napadá návštěvníka, jenž se jakousi náhodou do uzavřené země prosmýkl.

Jenže myslí.

Bláznivá karikatura –- stalinističtější než stalinismus, komunističtější než komunismus, hloupější než hloupost –- Korejská lidově demokratická republika.

Srí Lanka, Galle, prosinec 2004–-leden 2005

Tsunami

I ty nejstrašlivější živelní katastrofy mají svou logiku a zákonitosti. První zprávy hovoří o desítkách, přinejhorším stovkách obětí. Ale nikdo netuší, co přijde v dalších dnech.

Když zasáhla přívalová vlna pobřeží Srí Lanky, nevytrhlo to západní svět z pokojného rozjímání, jemuž se mezi vánočními svátky a Novým rokem oddává.

Jenže ze stovek obětí se rychle staly tisíce, z tisíců desetitisíce a z desetitisíců statisíce. Mrtvá těla ležela všude, často jen přikrytá dekou, hadrem, který někdo sebral ve vyplaveném baráku.

Živí zmítaní pocitem viny za to, že přežili, se bezradně brodili vodou. Mrtví –- vystaveni vedru a vlhku –- začali místo žalu a úcty probouzet strach z nemocí.

I ty největší katastrofy mají svou logiku, ale člověka napadá: zastavit tak čas, když byly mrtvých jenom stovky!

Válka dětí

Libérie, Monrovia, srpen 2003

V Libérii skončilo období dešťů. A začalo období bojů. V Libérii se za deště příliš nebojuje. O to víc se malí válečníci snaží, když déšť ustane.

Panika, chaos, strach, hlad a zbraně. 

Metropole Libérie Monrovia se čtrnáct let potácela v občanské válce. Po ulicích se prohánějí ozbrojené a zfetované gangy výrostků. V kradených autech kouří kradené cigarety a poslouchají reggae z kradených kazeťáků. 

„Bojujeme za svobodnou Libérii!“ křičí jeden z nich a balí si dalšího jointa marihuany. Na autě má připevněn těžký kulomet a občas z něj pokropí ty druhé –- na protějším břehu.

Je mu sotva patnáct.

Řeka rozděluje město na část ovládanou rebely a vládními vojáky. Jenže kdo z kluků, kteří patří do školních lavic, je rebel a kdo vládní voják? Kdo a co o tom rozhodli? Na které straně řeky si hrál, když válka začala?

„Bojujeme, musíme vydržet! Naše země a náš prezident nás potřebují!“

Chlapče, kdybys věděl, co potřebuje tvůj prezident –- světoznámý obchodník s diamanty! 

Indie, Kólhálpur, prosinec 2003

Svět hliněných mužů

Jejich život se dávno zúžil na zápas. Mimo něj už nestojí na tomto světě o nic. Žádné bohatství, doteky ani city. Mají jediný sen –- vítězství.

Nevlastní majetek, jen rohož na spaní, trenýrky, tričko a deku. Ranní trénink začíná kolem čtvrté. Nejprve zápasí ti nejlepší, na pokyn trenéra –- skrčka, který je mlátí holí –- se přidávají ostatní.

Temně rudou hmotou –- napůl hlínou a napůl pískem –- si zápasníci potírají tělo. Brzy se smísí s potem a oni věří, že je ochrání, že má léčivé účinky. Jsou vzkříšením golemů –- siláků stvořených z hlíny.

Trénink končí úplným vyčerpáním. Zbytek dne prospí všichni pohromadě na svých rohožích a na jediném ubohém vařiči si ohřívají rýži.

A zítra nanovo.

Takový je po staletí neměnný svět zápasníků kuští v zapomenutém městě Kólhálpuru na jihozápadě Indie.

Afghánistán, listopad 2001--květen 2002

Odsouzená země

Válka je normální, ale mír vykořeňuje.

Co umíš?

Střílet.

Co jiného?

Nic.

Je jich plný Afghánistán. Nejprve bojovali s mudžáhidy proti Rusům a komunistům, pak s Tálibánem proti mudžáhidům (jenomže jaký je mezi nimi rozdíl?) a teď se přidali k Severní alianci a Američanům, aby vyhnali Tálibán.

Snad je prokletím téhle země, že je tu vždy příliš mnoho vítězů a málo poražených. Kořist –- ta trocha zemědělské půdy v hornaté zemi, něco dolarů za surové opium i moci, obyčejné moci -- pro tolik vítězů nestačí.

A tak vše začne brzy nanovo.

Teď se ještě matky s dětmi vracejí z nouzových táborů do svých domovů, pár stovek zajatců, kteří včas nevyměnili muslimský turban za čapku bojovníka Tálibánu, zavřeli do skladiště –- na dveře přitloukli pomyslnou ceduli al-Kajdá –- a nad Kábulem plují vzduchem barevné balónky.

Ale zítra?

Palestina, Ramalláh, listopad 2004

Mr. Palestina

Některé pohřby nevyvolávají smutek, ale vášeň. Vzrušení, které zatemňuje smysly. Probouzí uspokojení, jež přináší dotek velkých chvil.

Ne ticho, ale křik.

Nikoli rozjímání, ale extázi.

Byl takový i pohřeb Jásira Arafáta v palestinském Ramalláhu.

Svět se dlouho nemohl shodnout, kým nebo čím vlastně tento muž byl. Komunisté ho hostili na svých dvorech, Západ podporoval izraelskou demokracii. Optimisté uvěřili později v jeho proměnu, zatímco skeptici poukazovali na jeho minulost. První ho vyznamenali Nobelovou cenou míru, druzí spatřovali jeho tvář za každým novým výbuchem v izraelském autobuse či restauraci.

Jásir Arafát rozděloval okolní svět jako nikdo jiný. Avšak co je paradoxní, ve stejné míře spojoval a sjednocoval samotné Palestince (možná je prokletím tohoto národa, že musí probouzet vztek i nenávist, aby byl jednotný).

Jásir Arafát, první prezident palestinské autonomie, odešel, jak žil –- uprostřed vášní.

Ukrajina, Kyjev, listopad 2004

Pravda je oranžová

Revoluce dostávají jména, snad aby se rozmělnil význam slova revoluce, které samo o sobě nevěstí nic dobrého.

Té ukrajinské se začalo říkat oranžová. Podle oranžových vlajek i šátků, které zaplavily ulice Kyjeva.

Ne proruský kandidát Janukovyč -– Juščenko je skutečný, demokraticky zvolený prezident!

Revoluce přijímají černobílou logiku –- ti zlí byli v tomto případě stoupenci podvodem zvoleného Janukovyče, hodní studenti, obyvatelé měst a západu Ukrajiny stáli za demokratem Juščenkem.

Každá revoluce končí vystřízlivěním a frustrací. A přece je tak krásné žít alespoň pár mrazivých týdnů v černobílém světě, v němž jsou pravda a spravedlnost tak zřetelně odděleny od lži. Na to nejde zapomenout.

Palestina, pásmo Gazy, 2002--2005

Pryč z klece!

Pásmo Gazy –- třicet kilometrů dlouhé, sotva deset kilometrů široké. Ze všech stran obehnané vysokým drátěným plotem, takže připomíná obrovskou klec. Žije tu víc než milión lidí a mnozí z nich tuto grandiózní celu, jejíž mříže nelze dohlédnout, ani na jediný den, jediný okamžik svého života neopustili.

Je to bolavý kout světa.

V září roku 2001 tady začala druhá palestinská intifáda –- intifáda al-Aksá, pojmenovaná podle uctívané mešity na Chrámové hoře v Jeruzalémě. Brzy se změnila v nikam nevedoucí řetěz násilí, biblických odplat, jejichž cíl se vytrácel. Samotný akt boje –- tady a teď –- se zdál důležitější než naděje na budoucnost.

Po čtyřech letech –- na sklonku roku 2005 –- odtud izraelská armáda evakuovala sedm tisíc židovských osadníků. Ženy plakaly. Muži se bránili. 

Proč vlastně?

Co je tolik přitahovalo do osad obklopených nepřátelstvím a smrtelnou nenávistí? Lákalo na životě za betonovými bunkry armády?

Dnes mají Palestinci pásmo Gazy ve svých rukou. Jak s ní naloží?

Irák, Bagdád, duben 2003 

Je tohle svoboda?

V březnu 2003 zaútočila spojenecká vojska na Irák a definitivně svrhla režim Saddáma Husajna. Přišly první dny –- čeho vlastně: svobody, nebo okupace?! Je čas se radovat, nebo naříkat?!

Tuhle otázku, zdá se, Irák nevyřešil.

V sousedním Íránu dál panuje režim islámských ájatolláhů. A mnoho lidí tu nepochybně sní o tom, že jednoho dne přijde také sem –- co vlastně? –- svoboda, či nenáviděná okupace?

Takový je Blízký východ. Plný paradoxů.

Angola, Kuito, 2000

Budoucnost? Neexistuje!

Občanská válka v Angole skončila. Vojáci odložili zbraně a odešli domů –- existuje-li pro ně ještě nějaké „domů“. Jejich velitelé a vládci této země si užívají moci a majetku, který jim –- tohle válečné přerozdělení –- přineslo. A ve vnitrozemí Angoly dál umírají lidé. Vyhnaní válkou ze svých vesnic a měst do utečeneckých táborů, bez šance na návrat –- na zdevastovanou půdu pokrytou nášlapnými minami. Bez šance na obživu, na návrat k řemeslům.

Jakou mají budoucnost?

Hlad –- žízeň –- nemoci –- a smrt.

Ukrajina, Oděsa, 2003--2004

Každý desátý!

Každý desátý. Každý desátý chodec na ulicích Oděsy –- města, které se tak okázale a při každé příležitosti chlubí tím, že leží v Evropě. Každý desátý návštěvník kina, divadla, restaurace na přímořské kolonádě. Každý desátý divák fotbalového zápasu –- ti všichni jsou HIV pozitivní.

A cesta všech neodvratně spěje (bez potřebných léků mnohem rychleji než jinde v Evropě) do hospiců na okraji města, v nichž prožijí své poslední chvíle. V prostředí nedůstojném smrti. Jenže kdo by do nemocných a umírajících investoval, nekouká z toho zisk, černý mercedes s kouřovými skly, lodičky na vysokých podpatcích ani dovolená v Egyptě!

Vlastně o nich nechtějí nic vědět. Raději nejsou.

A zatím se každý desátý přibližuje dnu, kdy vstoupí do hospicu. A další se desátými stávají.